Dále Bůh řekl: „Toto je znamení smlouvy, jež kladu mezi sebe a vás i každého živého tvora, který je s vámi, pro pokolení všech věků. Položil jsem na oblak svou duhu, aby byla znamením smlouvy mezi mnou a zemí.“ (Gn 9,12–13)
Znamením této smlouvy se stává duha. Znamení smlouvy je vlastně takovou pečetí, podpisem smlouvy. Zářící duha zrcadlí zářící Boží milost a slitování. Zářící duha je potvrzením Božího rozhodnutí, že už nezahladí zemi potopou. Nevíme, jestli lidé znali duhu i před potopou, ale není to nakonec vůbec podstatné. I kdyby ji znali už dřív – a nemuseli, protože to mohlo na zemi vypadat trochu jinak – teprve nyní se duha stává znamením smlouvy. A znovu si můžeme všimnout, že znamení je spojeno s obsahem smlouvy. Když pršelo a potom přestalo, znamení se pravděpodobně objevilo. S každým deštěm mohli lidé propadnout panice, že znovu přijde to, co tady bylo a země bude znovu zatopena potopou a všechno živé zahyne, ale potom přestalo pršet a objevila se duha a lidé si měli připomenout Boží slib.
Pavel dává efezské církvi celkem tři důvody, které ukazují, proč je tak důležité modlit se všechny, nejenom za některé lidi, proč se máme modlit i za vládce a za všechny v moci postavené a ty, kteří jsou nám nějakým způsobem nadřízení.
Pán Ježíš zřejmě říká: „Ta kapitola je má, to je můj úkol na světě, abych truchlící na Sijónu vedl k radosti a dával okrasu místo popela.“ Když to vidím, mám z toho radost. Rád bych vám to vychvaloval, ne, že bych vám to dovedl dát, abyste si to také chválili; to tak nejde, abych vás já z Písma přivedl k Bohu! Tak se to nemá. On se nejdříve nad vámi smiluje a dá vám důvěru k sobě samému a potom teprve máte důvěru k Písmu.
Všude v Písmu se hlásá, že jenom u Boha je bezpečí a kdo se k němu uteče, na toho žádné neštěstí nemůže dosáhnout. Proto není třeba to obšírně dokazovat, ale raději rozvážit, co a kde je ten hrad, bašta, věž, skála, štít Boží, kam se má uchýlit spravedlivý, a jak se tam má skrýt.
Na Velký pátek byl Pán Ježíš odsouzen a vydán Židům, byl ukřižován a byl pohřben. Jan říká, že se naplnilo proroctví: „Uvidí, koho probodli“ (J 19,37). Podívejme se nyní na toto proroctví ze tří úhlů pohledu z hlediska času – nejprve jako na zaslíbení spasení, dále na naplnění tohoto proroctví z přítomné chvíle, kdy došlo k těmto událostem na Golgotě a nakonec jako na minulou událost, tedy z naší současné perspektivy, jako na základ naší víry a nepohnutelný pilíř evangelia.
Představte si příběh marnotratného syna, který se vrátil domů. Předpokládejme, že když dorazil do domu, starší bratr mu přišel naproti. Předpokládejme, že starší bratr se stal vlídným a tvářil se přívětivě; a tu ho slyšíme říkat: „Pojď dál, bratře, vítej doma!“ Ale vidím, jak tam ten navrátilec stojí se slzami v očích, a slyším ho naříkat: „Chci vidět svého otce. Musím mu říct, že jsem zhřešil a dopustil se toho, co je zlé v jeho očích.“
Jako Boží děti si neustále potřebujeme připomínat, kdo je náš Bůh, jak je mocný, že je naprosto svrchovaný a vládne. Boží slovo jasně prohlašuje, že zvítězil – můžeme to vztáhnout jak na konkrétní události v dějinách, tak především na dílo kříže. Ježíš je vítěz!
