Dále Bůh řekl: „Toto je znamení smlouvy, jež kladu mezi sebe a vás i každého živého tvora, který je s vámi, pro pokolení všech věků. Položil jsem na oblak svou duhu, aby byla znamením smlouvy mezi mnou a zemí.“ (Gn 9,12–13)
Znamením této smlouvy se stává duha. Znamení smlouvy je vlastně takovou pečetí, podpisem smlouvy. Zářící duha zrcadlí zářící Boží milost a slitování. Zářící duha je potvrzením Božího rozhodnutí, že už nezahladí zemi potopou. Nevíme, jestli lidé znali duhu i před potopou, ale není to nakonec vůbec podstatné. I kdyby ji znali už dřív – a nemuseli, protože to mohlo na zemi vypadat trochu jinak – teprve nyní se duha stává znamením smlouvy. A znovu si můžeme všimnout, že znamení je spojeno s obsahem smlouvy. Když pršelo a potom přestalo, znamení se pravděpodobně objevilo. S každým deštěm mohli lidé propadnout panice, že znovu přijde to, co tady bylo a země bude znovu zatopena potopou a všechno živé zahyne, ale potom přestalo pršet a objevila se duha a lidé si měli připomenout Boží slib.
Když jsem v létě 2001 navštívil USA, měl jsem výsadu pobýt v několika sborech a vyučovat věřící o důležitosti Stvoření. Byla to význačná chvíle, když za mnou po jednom shromáždění přišel jeden upřímný mladý muž. Byl zneklidněn tím, že hlásání doslovného šestidenního porozumění knihy Genesis vede k tomu, že ostatní upřímní věřící, kteří se považují za evangelikály, by nyní neměli být považováni za věrné Písmu.
To je důvod, proč se máme modlit za všechny lidi. Ukazuje to na velikost Boží dobroty, na to, jak se „nadmíru rozhojnila milost našeho Pána“ (1Tm 1,14). Bůh je milosrdný, a jako se rozhojnil hřích, rozhojnila se i milost. Jak ale rozumět tomu, že Bůh chce, aby všichni byli spaseni? Vždyť z dalších míst Písma dobře víme, že všichni spaseni nebudou.
Bůh je Pánem, vládcem a majitelem celé země se vším, co je na ní. Pán Ježíš při svém odchodu z této země řekl svým učedníkům, že mu byla dána veškerá moc na nebi i na zemi (Mt 28,18). A kromě toho je ujistil, že s nimi (i s námi) bude až do skonání věků (v. 20).
Nyní jsme jako ptáčata ve vejci; dokud je skořápka celá, nejsme svobodní. Smrt ale skořápku rozbije. Naříká snad mládě nad rozbitím skořápky? Nikdy jsem neslyšel, že by se ptáče v hnízdě trápilo nad rozbitou skořápkou; ne, jeho myšlenky směřují jinam: ke křídlům, letu a slunečné obloze. Tak ať je to i s námi. Toto tělo se rozpadne: ať se tak stane, je to tak správně. Měli jsme z něj radost, dokud jsme ho potřebovali, a děkujeme Bohu za úžasné schopnosti, které do něj vložil. Ale až ho už nebudeme potřebovat, utečeme z něj jako z vězení a nikdy se nebudeme chtít vrátit do jeho těsných hranic.
Kdo kterémukoli stvoření prokazuje milosrdenství kvůli Bohu, ten Pána Boha více uctívá, a své duši více prospívá, než kdyby byl vytržen do třetího nebe jako sv. Pavel.
Co se zrodilo z těla, může být tělesnou energií přiváděno ke zdání duchovního života, ale vždy zůstane jen tělem. Až uděláte všechno, co bylo ve vašich silách, a nedosáhnete těch nejlepších výsledků, prorokujte o Duchu; volejte do čtyř větrů, protože on může přijít v ledovém severním větru soužení nebo v teplém západním větru prosperity; ale mluvte s jistotou: „Toto praví Panovník Hospodin: ‚Přijď!‘“
