Dále Bůh řekl: „Toto je znamení smlouvy, jež kladu mezi sebe a vás i každého živého tvora, který je s vámi, pro pokolení všech věků. Položil jsem na oblak svou duhu, aby byla znamením smlouvy mezi mnou a zemí.“ (Gn 9,12–13)
Znamením této smlouvy se stává duha. Znamení smlouvy je vlastně takovou pečetí, podpisem smlouvy. Zářící duha zrcadlí zářící Boží milost a slitování. Zářící duha je potvrzením Božího rozhodnutí, že už nezahladí zemi potopou. Nevíme, jestli lidé znali duhu i před potopou, ale není to nakonec vůbec podstatné. I kdyby ji znali už dřív – a nemuseli, protože to mohlo na zemi vypadat trochu jinak – teprve nyní se duha stává znamením smlouvy. A znovu si můžeme všimnout, že znamení je spojeno s obsahem smlouvy. Když pršelo a potom přestalo, znamení se pravděpodobně objevilo. S každým deštěm mohli lidé propadnout panice, že znovu přijde to, co tady bylo a země bude znovu zatopena potopou a všechno živé zahyne, ale potom přestalo pršet a objevila se duha a lidé si měli připomenout Boží slib.
V minulém čísle časopisu jsme publikovali článek o tom, zda by se křesťané měli zabývat konspiračními teoriemi. Autoři článku před takovým jednáním křesťany varují a vedou nás k tomu, abychom vkládali svou důvěru v Boha a v to, že on v pravý čas zjeví pravdu, kterou zjevit chce. A Boží slovo nám jasně říká, že ne všechna pravda bude zjevena v tomto světě.
Porozuměli jsme, co je pevný Boží hrad, v němž přebývá bezpečí. Je potřebí také znát, jak a kudy se na ten hrad vchází. Neboť co by bylo platné vědět, že někde je takové bezpečné útočiště a nevědět, kde je hledat, kudy a jak se do něho dostat. Vždyť jsou tisíce tisíců lidí, kteří jej nenacházejí a ani nevědí jak, i když o něm něco slýchají.
Bůh ve své milosti a ve svém slitování vylil svého Ducha na všeliké tělo, jak zaslíbil. V onen den bylo obnoveno tři tisíce duší a začala se obnovovat tvářnost země. Zrodila se nevěsta Kristova, církev, která nemohla být ustanovena, dokud Pán nekončil dílo, kvůli kterému přišel, nebyl vyvýšen vzhůru a ustanoven hlavou jak církve, tak také všech mocností a sil.
Za francouzské revoluce byl jeden mladík odsouzen k smrti na gilotině a zavřen do jedné z věznic. Mnozí ho velmi milovali, ale byl tu jeden, který ho miloval víc než všichni ostatní dohromady. Jak to víme? Byl to jeho vlastní otec a láska, kterou choval ke svému synovi, se projevila takto: když se četla jména ze seznamu, otec, jehož jméno bylo úplně stejné jako synovo, odpověděl na toto volání, a poté se za zvuku bubnů vydal na popraviště a jeho hlava se skutálela z popraviště místo synovy, a tak se stal obětí mocné lásky.
V první řadě jako křesťané věříme, že moc, která je, je ustanovena Bohem: „Neboť není moci, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha.“ To je základní tvrzení. Stát a vláda, vrchnosti a tak dále nejsou lidským výmyslem, nejsou lidským přáním nebo zařízením. Navzdory názorům takzvaných „předních autorit“ tvrdíme na základě Písma, že se muži a ženy nevyvinuli ze zvířat. Stejně tak jejich kultura a vláda. Vůbec ne! Tyto věci jsou výsledkem Božího působení a činnosti. Je to Bůh, kdo ustanovil stát. Evoluční pohled vám řekne, že lidstvo tyto věci postupně vymyslelo, že se vyvinuly v důsledku pokusů a omylů. To je zcela mylné. Všechny uvedené principy najdete stanovené ve Starém zákoně.
Jsou matky, které po svých dětech neustále uklízejí. Ti maličcí zažili vzácné chvíle, po nichž však zůstává chaos a nepořádek, ale přichází matka, opravuje rozbité hračky, zašívá roztrhané šaty, všechno dává do pořádku a všechno pečlivě urovnává. Jako sanitní sbor prochází bojištěm, jako čas ověnčuje ruiny a rozvaliny zelení, jako láska vkládá ty nejněžnější výtvory do slov a činů – právě tak nás provází Boží láska.
