V této kapitole se poprvé v Bibli objevuje slovo věřit, což je klíčové slovo, které se týká našeho spasení. Znovu si musíme zopakovat, že to není tak, že by zde víra nebyla již předtím, ale teprve na tomto místě v Písmu je na ní jasně poukázáno. Totéž můžeme říci také o spravedlnosti. Nový zákon nám ukazuje, že dávno před Abramem zde byli lidé, kteří věřili a byli spravedliví, ale teprve v Genesis 15 je nám to zjeveno úplně otevřeně.
V roce 1903 si kdesi v Rusku kdosi všiml vojáka, který hlídkoval na místě, kde k tomu evidentně nebyl žádný důvod. Když se ho zeptali, proč tam stojí, odpověděl, že jenom plní rozkazy. Zeptali se tedy velitele stráže, ale ani on nevěděl, proč by tam měla hlídka stát. Postupně se s touto otázkou dostali až k samotnému carovi, ale ani on to nevěděl! Proto nařídil, aby někdo odpověď vypátral, a nakonec se zjistilo, že na tom místě zasadila v roce 1776 Kateřina Veliká keř růží a postavila k němu hlídku. Keř uhynul už před nějakými osmdesáti lety, ale hlídka tam pořád stála. Tradice se mění těžko! A zvlášť těžko se mění náboženské tradice, protože lidé trvají na tom, že je zavedl Bůh.
Apoštol Pavel píše Titovi a ukazuje mu, jak má odlišit křesťany od těch, kteří se možná za křesťany považují, jistě se za ně vydávají, ale ve skutečnosti jimi nejsou. Jeho popis těchto lidí, kteří jsou v církvi, začíná už ve verši deset, kde Pavel říká, že jsou to lidé, kteří se nepodřizují a vedou prázdné řeči a proto je potřeba zavřít jim ústa. Nedovolit jim mluvit, nedovolit jim učit, nedovolit jim trhat stádo. Tento popis se verš za veršem stupňuje a vrcholí v posledním verši první kapitoly. Ale už v patnáctém verši Pavel jasně ukazuje, že lidé, o kterých mluví, jsou nevěřící, nejsou to křesťané. Pavlův popis ve verších 10-16 je veskrze negativní. Mnohem méně mluví o tom, kdo je křesťan a mnohem více mluví o tom, kdo křesťan není, jak křesťan nevypadá, co není křesťanům vlastní a podle čeho tedy můžeme rozpoznat opravdového křesťana od člověka, který se za křesťana považuje, ale není jím.
Znát Krista jako Boha, znát Ho jako člověka, znát Ho jako Bohočlověka, a to skrze Boží zjevení Jeho osoby, skutečně znamená mít věčný život v srdci. Ani nemůže být poznán jiným způsobem než prostřednictvím Božího a zvláštního zjevení.
Dobré dopoledne, pokoj vám a milost, milí svatí, milí přátelé, bratři a sestry v Kristu. Bůh je dobrý, protože nás i dnešního přivedl na toto místo, abychom Ho společně uctívali a radovali se z Jeho milosti a přítomnosti. Blíží se Vánoce a křesťanská tradice nás vede k tomu, abychom si připomínali narození Ježíše Krista. Je to lidská tradice, která má jistý základ v Božím slově, protože Boží slovo říká, že se Boží syn narodil. Apoštol Jan to popisuje vznešenými slovy:
Mohammed může dobývat mečem, ale Kristus dobývá mečem, který vychází z jeho úst, tedy svým Slovem. Jeho království je královstvím lásky, ne moci a útisku. Podmaňuje si lidi, ale dělá to svou jemností a laskavostí, nikdy tím, že by je rozlámal na kusy a zničil je na krvavém bojišti.
Psala jsem právě paní Brownové, abych věděla, přijme-li nás pro zbytek tohoto léta k sobě. Jakýsi malý človíček, nepříliš starý človíček, zdržel nás až do nynějška ve městě. Od té doby, co přišel, měli jsme velikou radost z něho, ačkoli přišel, na své vlastní pozvání, nepřinesl si žádných šatů, neplatí za svou stravu, nepromluví ani slova, nevěnuje žádné pozornosti nám a vyžaduje mnohem více ohledů než kdokoli jiný v rodině. Dítky byly plny radostného nadšení nad ním a zahrnovaly jej dárky nejrozmanitějšího druhu.
Písmo učí, že Otcova vůle se naplní. „Které předem určil, ty také povolal; které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také uvedl do své slávy“ (Ř 8,30). Bůh předurčil slavný úděl svého lidu dávno před tím, než ho přivedl k existenci.
Kristocentrické výkladové kázání znamená něco víc, než jen připojit Jana 3,16 na chvost kázání. Je to také víc než každotýdenní teologické pojednání o slávách Ježíše Krista plné výřečnosti, které však postrádá výkladovou podporu zakořeněnou v určitém textu Písma. Oba tyto přístupy jsou nevhodné.
Boží slovo věnuje v našem oddíle poměrně hodně prostoru popisu světských událostí, které bychom očekávali spíše v nějaké komerční televizi než v Písmu. Mimochodem je tady popis první války v Bibli. Jedná se o docela velký mezinárodní konflikt – je do ní zapojeno celkem devět králů a celá řada dalších národů. A celý konflikt se týká území, které je jen o něco větší než Morava. Přesto to bylo území, o které se vždy vedly boje, a které bylo velice žádané. Důvody byly jednak strategické, ale především ekonomické.
Většina z vás by nejspíš přiznala, že nemá příliš velký zájem dozvědět se něco o Melchisedechovi. Máte potíže v manželství, starosti s dětmi, finanční těžkosti, osobní problémy a jiné praktické potřeby. Proč byste pro všechno na světě měli být zvědaví na kohosi, o kom skoro nikdo nic neví, kdo žil před spoustou staletí a jmenoval se Melchisedech? „Prosím tě, Steve, vždyť je Den matek! Nemohl bys kázat o něčem, co by se týkalo matek?“ Jenže podle mého názoru vám to, že budete vědět o Melchisedechovi, pomůže být lepší matkou, otcem, dítětem či plnit kteroukoli jinou roli. Mám v úmyslu vás přesvědčit, že o tomto člověku opravdu potřebujete vědět.
Už jsme si nastínili, co to znamená zdravá víra – je to zralost, která odpovídá duchovnímu i fyzickému věku, je to porozumění učení i jednání a život, který je podobný životu Ježíše Krista. V našem textu je zdravá víra definovaná trochu jiným způsobem. Jsou zde tři věci, které jsou pro zdravou víru charakteristické a které chybějí falešným učitelům. Tou první je:
