Marie z Magdaly

• … Marie, zvaná Magdalská. Lk 8,2)

V sesterstvu svatých žen, kteréž přisluhovaly Pánu Ježíši, když byl na zemi, bývá Marie Magdalena jmenována obyčejně na prvním místě, jakoby se tím naznačovalo, že vyniká nad ostatní jakousi zvláštní milostí. Zmrtvýchvstalý Pán zjevuje se nejprve jí, a to nejen mezi všemi ženami, ale také mezi všemi učedníky. Jinak zaujímala v celém tom sesterstvu místo poslední a dosud jí přísluší v dějinách Božího království význačný označení „Marie Magdalena, z níž vyhnal sedm démonů“. Ale táž milost, která způsobuje mezi lidmi nekonečné různosti, často povyšuje nejbídnějšího a nejhojněji obohacuje nejzbědovanějšího, neboť „mnozí první budou poslední a poslední první.“

Když apoštol Pavel označil sebe jako „prvního z hříšných“, dokládá: „Avšak došel jsem slitování, aby Ježíš Kristus právě na mně ukázal všechnu svou shovívavost jako příklad pro ty, kteří v něho uvěří a tak dosáhnou věčného života.“ Marie Magdalena je podobným příkladem, jenž povzbuzuje i největšího hříšníka, aby uvěřil v Ježíše Krista k životu věčnému. Na ní je jasně vidět, že „kde se rozhojnil hřích, tam se ještě více rozhojnila milost“.

Když přemýšlíme o její povaze a životě, podívejme se nejprve na její rodiště a pak na ni samu, jakožto na ženu podle lidského soudu bezúhonnou.

I. Magdala, rodiště Mariino

Magdala byla Marii v dospělejším věku místem střídavého světla a stínu; v dětství bezpochyby šťastným domovem.

1. V dospělejším věku byla Magdala Marii místem střídavého světla a stínu. Všeobecně se má za to, že Marie má své příjmení Magdalena od města Magdaly, které se tudíž pokládá za její rodiště a bydliště. Magdala leží na západním pobřeží Genezaretského jezera, z jehož hladiny Pán kázával žasnoucím zástupům, jehož hlubinami svou tajemnou mocí vodíval oploutvená hejna, jehož vlny tišil svým slovem, nebo je užíval za stezku pro své nohy. Z okolí tohoto Galilejského moře si Pán Ježíš vybral většinu svých nejbližších následovníků; jeho vody proslavily se tím, že nosily ony lodi, které jejich majitelé opustili kvůli „vzácné perle“ a na jeho březích bývaly rozprostřeny sítě rybářů, z nichž se pak měli stát „rybáři lidí“. Odtud povolal všechny své věrné apoštoly, neboť se má za to, že mimo zrádce, Jidáše Iškariotského, všichni ostatní ze dvanácti byli Galilejští. Někteří učenci až do nedávná hledávali Magdalu na protějším břehu jezera, jen asi vzdálenosti jednoho dne sobotního od Gadary, odkud pocházel onen nešťastník, posedlý množstvím ďáblů. Avšak nyní se má za jisté, že stávala tam, co nynější Medžel, totiž na západním pobřeží jezera, jižně od roviny Genezaretské a nedaleko dobře známých měst, severněji položených, jako Kafarnaum, Korozaim, Bethsaida, jež byla jevištěm tak mnohých a mocných skutků Spasitelových. „Medžel (praví Dr. Thomson), je bídné hnízdo, skládající se asi z tuctu nízkých, těsně k sobě schoulených chatrčí, které vypadají, jako kdyby se každou chvíli měly zhroutit a proměnit v pustou hromadu černého čedičového rumu. Je to městečko Marie Magdaleny, z níž vyšlo sedm démonů, a shoduje se dost nápadně s onou jedinou událostí, která mu pojistila místo v dějinách. Jeho obyvatelé jako by byli posedlí jakýmisi zlými duchy, neboť jsou asi tou nejhorší chátrou toho kraje, třebaže bydlí na pobřeží tohoto stříbrolesklého jezera a obdělávají rovinu genezaretskou, již dějepisec Josefus nazval ‚chloubou přírody‘.“

Magdala tedy stála na břehu vod četně navštěvovaných a uprostřed země nad jiné požehnané. A přece byla právem nazvána zemí mrákoty a lid její bydlel ve stínu smrti. „Země Zabulón a Neftalí při moři za Jordánem, Galilea pohanů,“ byla zvolena za bojiště mezi mocnostmi dobrého a zlého. Tam „lid, který chodil v temnotách“ uviděl veliké světlo a „těm, kdo bydleli v zemi stínu smrti“, zazářilo světlo. Magdala se nalézala v samém středu tohoto bojiště mezi světlem z nebe a temnotou pekelnou; a Marie bydlila v Magdale, zatímco se odehrával tento veliký zápas. Z jezera, jehož vlny omývaly patu jejího rodiště, přivolal Pán Ježíš ryby na udici a do síti Petrovy a jeho druhů, a do stejných vod vehnali vyhnaní démoni stádo vepřů, aby v něm utonulo.

2. Magdala byla pro Marii bezpochyby domovem šťastného dětství. Marie, dcera Abrahamova, dítko staré smlouvy, obdržela jméno slavné po celém Izraeli z dob prorokyně Marie, čili Miriam, sestry Mojžíšovy. O jejím dětství nevíme nic určitého, poněvadž o něm není nic zapsáno. Ale soudíme, že v útlém mládí svém nebyla ďáblem posedlá, jinak by nenabyla takové domácí a společenské dovednosti, aby mohla později přisluhovat Pánu. Ostatně bývá v evangeliích obyčejně podotknuto, měla-li nemoc dlouhé trvání. Z jejího pozdějšího života dále uzavíráme, že byla asi ve svém dětství a mládí účastna výhod, poskytovaných blahobytem, ne-li hojností. Po svém vysvobození z moci satanovy měla totiž tolik, že netoliko mohla žít, aniž by namáhavě pracovala nebo závisela na jiných, nýbrž že ze svého jmění mohla přisluhovat Pánu v jeho vezdejších potřebách a koupit drahé vonné věci k pomazání jeho těla po smrti (Lk 8,3; Mk 16,1). Nabyla-li tohoto statku dědictvím, jistě strávila dětství a mládí za příznivých vnějších poměrů a měla přípravu a vychování, jaké slušelo dceři Izraelské.

Krajina, v níž strávila dětská léta, byla neobyčejně líbezná. Město se nalézalo u samého břehu jezera, skoro uprostřed jeho západního pobřeží, tedy tam, kde bylo nejširší směrem od východu k západu. „Jezero samo, z kterékoli okolní výšiny na ně patříme, poskytuje pohled rozkošné vodní hladiny, jako třpytné zrcadlo zasazené v rámec okrouhlých chlumů a drsných hor, jež se zvedají stále výše až tam, kde Chermón obraz ten jakoby na modrou klenbu nebes zavěšuje.“

Tak asi trávila Maria svá mladá léta na líbezném okraji modravého jezera Galilejského: pomáhala v domácnosti, slýchala čtení Zákona v synagoze, naslouchala zázrakům, jež Hospodin učinil v Egyptě, na poušti, jakož i v zemi zaslíbené. Chodívala jistě také na Sión a účastnila se s dcerami jeruzalémskými izraelských slavností. Bezpochyby byla již tehdy její přirozená povaha rázovitější nežli ostatních zbožných a ctihodných žen Nového zákona. Marie, matka Páně, ji i všechny ostatní předčila prostotou a silou víry, což dodává celému jejímu životu nevyrovnané šlechetnosti a svrchované vznešenosti. Ale právě pro tuto prostou velikost postrádá její povaha oněch ostrých tahů, jež se jeví v povaze její sestry v Božím království. V zralejším věku se vyznačuje křesťanská povaha Magdaleny mohutnou vroucností lásky, nezdolnou silou vůle a hrdinskou odvahou. A tyto vlastnosti se u ní musely projevovat jako přirozené nadání hned za jejích dětských a dívčích let. Od počátku měla pravý ženský cit a naplakala se asi více, než kterákoli z jejích sester v Pánu. Ale byla ženou s osobními rysy tak hluboce vyrytými, že si ji nedovedeme představit leč jako dítě svérázné a později jako hebrejskou mladici čilou, přítulnou, ráznou a odhodlanou. A nemáme žádný důvod zkalit tento obraz domněnkou, že by přirozená nevinnost jejího mládí byla navždy zničena poskvrnou ze všech vezdejších nejohavnější. Maria Magdalena jistě nebyla Magdalenou v obrazném smyslu novověkém, což vede nás k úvaze, že:

II. Magdalena byla podle lidského soudu ženou bezúhonnou

Velmi všeobecně bývala Maria Magdalena považována za „ženu v městě, která byla hříšnice," která smáčela Ježíšovy nohy slzami kající vděčnosti a která milovala mnoho, protože jí bylo mnoho odpuštěno (Lk 7,36–50). Tato kajícnice nás všecky zahanbuje, neboť přemnozí milujeme Pána Ježíše málo. A proč? Jedině proto, že domníváme se, že je nám málo odpuštěno; neboť neomylně a nezměnitelně platí: „Komu se málo odpouští, málo miluje. Což jsme snad málo hřešili? Odpovídáme: nikoli; hřešili jsme mnoho. Ale mnoho hříchů samo ještě nepůsobí mnoho lásky. To působí jen mnoho odpuštění. Veliký dluh třeba vzbudí jen nenávist. Teprve veliké odpuštění budí lásku. Nejspíš se tedy domníváme, že nám bylo odpuštěno málo a proto málo milujeme. A přece, jestliže jsme vůbec dosáhli odpuštění, bylo nám odpuštěno mnoho; a věříme-li, že jsou nám odpuštěny mnohé hříchy, nemůžeme, než přilnout s mnohou láskou k tomu, který sám od sebe nám odpustil všechen dluh. Jméno Magdalena se sice dává všeobecně a takřka neodvolatelně hříšnicím nyní kajícím, ale dříve veřejně nepočestným; avšak ve skutečnosti nemáme naprosto žádný důkaz, že by Maria Magdalena kdy taková byla, stejně jako je nepravděpodobné, že byla onou plačící kajícnicí, která pomazala nohy Pána Ježíše.

Vždyť Magdalena byla zámožná, což ona žena sotva byla. Magdalena posluhovala Pánu Ježíši, kdežto ona byla poslána domů. Magdalena byla posedlá, tato nikoliv. Ale přes to vše bylo jí a jejím padlým sestrám dáno jméno Magdalenino. Ať jim tedy už navždy zůstane!

1. Zdá se, že ženy, jež posluhovaly Pánu ze svých prostředků, byly paní ustálené dobré pověsti a větším dílem zámožné; jedna pak z nich, Jana, manželka Herodova správce, zaujímala vynikající postavení. První místo pak mezi nimi má Maria Magdalena; vše nasvědčuje tomu, že povahou a postavením se rovnala ostatním. Vypravování evangelia, že posluhovala Pánu Ježíši, následuje hned po zprávě o jeho pomazání, ale mezi oběma zprávami není ani nejmenší vnitřní souvislost. To, že ony svaté ženy opatřovaly Pána Ježíše v jeho časných potřebách ze svého majetku, se může považovat za důkaz, že ona „žena z města“ k nim nenáležela (Lk 7,37). Mast, kterou vylila na Pánovy nohy, jí náležela v dobách předešlého nezřízeného života, ale to byl nejspíš takřka celý její majetek a sotva lze mít za to, že měla tolik vlastního jmění, aby jí stačilo netoliko k obživě, nýbrž aby z něho ještě jiným mohla dávat.

2. Kristus Pán byl přítelem hříšníků; přijímal je a jedl s nimi. Ale není důvod se domnívat, že by byl pozval nebo strpěl někoho tak zneuctěného, aby chodil s ním a mu posluhoval. Samo vypravování v evangeliu odporuje zřejmě takovéto domněnce. Kristus Pán ochotně uděluje kajícímu odpuštění, pokoj a požehnání. Ano, činí více: když je vyzván reptajícím hostitelem, aby vysvětlil, jak mohl přijmout tu ženu, neospravedlňuje sám sebe, ale ospravedlňuje ji před jejími žalobci na zemi, tak jako ji ospravedlňuje nyní před nebeským Otcem. „Šimone, pohleď na tu ženu! Vešel jsem do tvého domu, ale vodu na nohy jsi mi nepodal, ona však skropila mé nohy slzami a otřela je svými vlasy. Nepolíbil jsi mne, ale ona od té chvíle, co jsem vešel, nepřestala líbat mé nohy. Nepomazal jsi mou hlavu olejem, ona však vzácným olejem pomazala mé nohy. Proto ti pravím: Její mnohé hříchy jsou jí odpuštěny, protože projevila velikou lásku. Komu se málo odpouští, málo miluje.“ Ale potom, co tuto ženu hříšnici ospravedlnil, ji propustil. Dává jí své požehnání, ale nezve ji, aby šla za ním, nýbrž výslovně ji propouští. Poslední slova k ní promluvená jsou slova lásky, ale také rozkaz: „Jdi v pokoji!“, což jistě poslechla, a odešla do svého domu.

Jako ve všem ostatním, tak i v zacházení s padlými Pán nám dal příklad, příklad hadí opatrnosti a spolu bezelstností holubice; příklad nejněžnější lásky spolu s nejbdělejší obezřelostí. I zde platí to, co je o něm zaznamenáno na jiném místě, totiž, že ačkoli mnozí uvěřili v jeho jméno, nesvěřoval se nikomu, protože všechny znal a věděl, co je v člověku (J 2,24–25).  „Ženu hříšnici“ ochotně zahrnul bohatstvím své milosti a za to od ní rád přijal všechny projevy vděčnosti a kající lásky. Ale nesvěřil jí čestné místo ve svém království a nepovolal jí, aby jemu a jeho učedníkům přisluhovala.

3. Že Maria Magdalena nebyla onou ženou hříšnicí v městě, tomu zřejmě nasvědčuje dále to, že Maria byla posedlá a my víme, že pod mocí satanova vlivu byli posedlí zmínění v evangeliích vlastně pomatenci. Tato kajícnice opustila nedávno cestu hříchu, ale ačkoli v tom nejhorším smyslu hřešila, přece nevedla život bídného blázna, nýbrž pro život v zábavě „byla mrtvá, i když žila.“ Její jméno není v Písmu zaznamenáno, neboť taková pocta by byla zbytečná a bezpochyby nenáležitá. A ani jinak o ní nevíme vůbec nic. Mohla to být Židovka nebo cizinka; někteří se domnívají, což je zcela možné, že to byla pohanka a při tom veřejná hříšnice. K našemu potěšení však stačí vědět, že její hříchy byly úplně vymazány z Boží knihy a že její veliká láska jí zjednala slavné místo mezi Beránkovými vykoupenými. Její spasení z milosti je nám zachováno na věčnou paměť, ale její jméno pohřbeno zapomenutím.

4. Ač tedy není příčina domnívat se, že Maria Magdalena buď byla onou ženou hříšnicí, která pomazala nohy Pána Ježíše, nebo jí co do povahy podobnou, a ač nyní učenci i pozorní čtenáři Písma skoro vždycky uznávají, že jsou to dvě rozdílné osoby, přece je již pozdě odpírati jméno „Magdalena“ ženám kajícím, jež dříve padly netoliko před obličejem Božím, nýbrž také před drsnějším pohledem člověka. Po starodávném obyčeji a za souhlasu všeho křesťanstva „Magdalena“ je a zůstane, dokud svět světem bude, jménem čestným, které bude jako posvátný štít zastiňovat plačící kajícnice. A budiž tak! Taková uzdravená potřebuje veškerou naději a útěchu, jíž muže se jí dostati z řad vykoupených, a veškerou čest v očích lidských, jakou jí církev Boží může poskytnout.

Událost je tedy skutečná, ač jí schází jméno. Hříšnice bezejmenná, ale s hříchem známým dosahuje milosti a je počtena s předními svatými, avšak neuvádí se jménem. Žena svatosti známé a v knize Boží často jmenovaná, ale hříchem tělesným neposkvrněná, přenesla své čisté jméno na svou bezejmennou sestru. Obě byly jedno v Kristu a nyní společně prozpěvují ke cti „Tomu, který si je zamiloval a svou krví je očistil od jejich hříchů.“ Maria Magdalena se v nebi nepohoršuje nad tím, že na zemi bylo její jméno přeneseno na její vykoupenou sestru, ani se s ošklivostí odvrací od zjevu ještě více ponižujícího, že to její poctivé jméno se stalo přezdívkou na zemi, jen když zneuctění jejího jména přináší nějakou čest nebo posilu některé padlé, avšak zase napravené sestře v Kristu.

Vždyť je to vlastně ničím a není ani, aby to bylo připomínáno ve srovnání s Pánem Ježíšem Kristem, který pro ni i pro nás „strpěl kříž, přijal hanbu a vzal na sebe jméno „přestupníka“ a „byl za nás učiněn hříchem,“ abychom my byli učiněni „Boží spravedlností v něm“ (Jr 33,16). Ani nejhorší hříšník na zemi nepotřebuje nějaké posvátné jméno, aby mu bylo jakoby štítem, a připomínalo světu, že i takoví hříšníci se mohou z Boží milosti stát nejsvatějšími. My všichni před obličejem Božím potřebujeme jméno Ježíšovo k přikrytí svých ohavných nepravostí! A široký štít tohoto jména rozprostřený nad námi skutečně stačí na všechny naše potřeby, takže pokud „budou hledat Izraelovu nepravost, žádná nebude, a Judův hřích nebude nalezen“ (Jr 50,20).

Církev nám nedala lepší jméno místo onoho, jež jsme měli před tím, nýbrž dal nám ho Otec sám, jenž dal Pánu Ježíši jméno nad každé jméno na nebi i na zemi a který nyní nabízí to jméno každému hříšníku, který by ho chtěl přijmout. Ó, kéž bychom to své staré jméno zapřeli a na věky odhodili, jestliže myslíme, že buď je na něm něco, co by se mohlo líbit Bohu, nebo něco, co by nás mohlo odloučit od jeho milosti! Ale zato přijměme směle jméno Ježíšovo, které se nám ochotně podává na to, aby nám otevřelo přístup k Nejvyššímu a aby nás odělo rouchem jemu příjemným, tak abychom obdrželi vše, co je v zaslíbení: „Amen, amen, pravím vám, budete-li o něco prosit Otce ve jménu mém, dá vám to. Až dosud jste o nic neprosili v mém jménu. Proste a dostanete, aby vaše radost byla plná“ (J 16,23–24).