Odpověď Jana Husa na bohoslužbu smíření v Týnském chrámu

20. června 2015 proběhla na základě iniciativy arcibiskupa římskokatolické církve Dominika Duky a předsedy Ekumenické rady církví (a předsedy Církve bratrské v jedné osobě) Daniela Fajfra bohoslužba smíření. Bohoslužba proběhla v kostele Panny Marie před Týnem v Praze na Staroměstském náměstí. Ve vyjádření obou hlavních iniciátorů čteme:

Touto ekumenickou bohoslužbou navazujeme na vzájemné prosby o odpuštění, vyjádřené papežem sv. Janem Pavlem II. za římskokatolickou církev v roce 1995 a znovu v roce 1997, a tehdejším předsedou Ekumenické rady církví v ČR, synodním seniorem Českobratrské církve evangelické br. Pavlem Smetanou za evangelické křesťany v roce 1997. Je vhodné, aby tento krok smíření přijali za svůj pokud možno všichni křesťané naší země, aby nás osoba Mistra Jana Husa a jeho tragická smrt už nikdy nerozdělovala, a abychom tak vydali svědectví úsilí o jednotu Kristovy církve před Bohem i před lidmi této země.

Co by na to řekl Jan Hus? Něco z jeho smýšlení se můžeme dozvědět z jeho kázání. Není to totiž osoba Jana Husa, která rozděluje, ale je to pravda, kterou Hus kázal, Kristova pravda, která rozděluje. Pravda Božího slova odděluje světlo od tmy, hřích od spravedlnosti, zbožnost od bezbožnosti, prázdné náboženství od živého vztahu se vzkříšeným Kristem.

Reakcí na Husovo kázání nemůže být nic jiného než pokání. Opravdové pokání, které znamená změnu života, opuštění falešného učení, opuštění hříchu a obrácení ke Kristu. Taková změna se bude projevovat v životě i jednání církve. Neukáže se v nabubřelých prohlášeních náboženských hodnostářů, ale ukáže se v každodenním životě jednotlivých křesťanů i jejich pastýřů.

Jaroslav Kernal

Následující text Husova kázání je jazykově upraven. Originál naleznete ve druhém díle Sebraných spisů M. J. Husa, které vydal Karel Jaromír Erben v r. 1866 (s. 165-177). Kázání je ze druhé neděle po Velikonocích na text z Janova evangelia, kapitola  10, verše 11-16.

Já jsem dobrý pastýř (J 10,11-16)

Jan Hus

Já jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř položí svůj život za ovce. Ten, kdo není pastýř, kdo pracuje jen za mzdu a ovce nejsou jeho vlastní, opouští je a utíká, když vidí, že se blíží vlk. A vlk ovce trhá a rozhání. Tomu, kdo je najat za mzdu, na nich nezáleží. Já jsem dobrý pastýř; znám své ovce a ony znají mne, tak jako mě zná Otec a já znám Otce. A svůj život dávám za ovce. Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas a bude jedno stádo a jeden pastýř. (J 10,11-16)

Toto svaté čtení jako velmi čisté zrcadlo ukazuje pravého náměstka Kristova a velmi zjevně odsuzuje všechny falešné preláty, kteří nenásledují Krista. Spasitel plný milosti, nám předkládá tento základ víry: že on je dobrý pastýř, a je dobrý nikoliv náhodou, ale od věčnosti, protože je Bůh. Jsou další, kteří jsou náhodou dobří, nebo jsou někdy dobří a někdy zlí, nebo mohou býti zlí, ale On nemůže být zlý, protože On je věčným dobrem. Takže když říká: „Já jsem dobrý pastýř“, není to žádné vychloubání, protože to říká jako pravý Bůh a pravý člověk, který nemůže podlehnout pýše ani hříchu. Z toho hned plyne poučení, že není možné, aby nějaký jiný člověk byl tak dobrým pastýřem. A další, že nikdo nemůže být dobrým pastýřem bez toho, že by to způsobila dobrota tohoto pastýře. A za třetí, že žádný jiný pastýř není hoden chvály, jedině pokud v ctnostech následuje Krista pastýře. Protože ctnost, která přemáhá hříchy, musí pocházet od Syna Božího, který je prostředníkem k Bohu Otci i k Duchu svatému. Do té míry, jak se člověk, a zvlášť duchovní pastýř, vzdaluje od následování Krista, schází z cesty pravdy.

Dále z toho vyplývá, že život kněžský, a zvláště papežský, biskupský a farářský, se pozná podle skutků Kristových, takže následují-li Krista, jsou hodni chvály, ale jestliže Ho nenásledují, jsou hodni trestu. A čím více kdo následuje Krista, tím více je hoden chvály, a čím více se odchýlí od následování Krista, tím více je hoden potrestání.

Poté, co Kristus předložil tento základ víry, že On je dobrý pastýř, ukazuje, jaký úkol takovému pastýři přísluší, když říká: „Dobrý pastýř položí svůj život za ovce.“ Trojí úkol náleží pastýři: Za prvé, pastva užitečná a zdravá. Za druhé, obrana ovcí před násilníky. Za třetí, uzdravení nemocných ovcí. A tyto tři úkoly náleží především Kristu, protože jedině on je pastýř, který může své věrné pást svým slovem. Ale když pasou jiní, tehdy pasou ne svým, ale Jeho slovem. Za druhé, jedině On sám je ten, který může před ďáblem svou mocí ochránit své vyvolené. Protože On sám je jediný člověk, který má moc nade všemi lidmi i nade všemi ďábly, a tak je tím jediným pastýřem, který může uchránit přede všemi ďábly. Za třetí, z toho vyplývá, že On je jediný člověk, který snímá hříchy světa. A že není žádná nemoc horší než hříchy ovcí, o nichž je v tomto textu zmínka – který pastýř by mohl stejně jako milostivý Kristus uzdravit ty ovce od prašivého hříchu? A tak tím největším úkolem v uzdravování těch, kdo jsou mu poddáni a v pomoci jim, je pro pastýře položit svůj život za ovce. A i když to už udělali mnozí, žádný to nedělal ze své moci jako Kristus. Protože On měl moc položit svůj život a zase si ho vzít zpět – tak to udělal a položil svůj život za své ovce. Jiní to udělali s Jeho pomocí, a ne tak prospěšně, aby ovce svou smrtí od hříchů očistili a vykoupili je z věčného zatracení. Proto On je ten nejlepší pastýř, který položil svou duši za své ovce. Když poznáme dobrého pastýře, můžeme také snáze poznat toho špatného pastýře, a tak Kristus hned ukazuje, jak se pozná špatný pastýř, když říká: „Ten, kdo není pastýř, kdo pracuje jen za mzdu a ovce nejsou jeho vlastní, opouští je a utíká, když vidí, že se blíží vlk.“

Věz tedy, že nájemce nebo námezdník je ten, který kvůli časným nebo tělesným potřebám slouží někomu dalšímu, aby od něho byl placen. A tak se nazývá nájemcem, protože je najatý, nebo námezdník, protože slouží za tělesnou mzdu. Z toho vyplývá, že všichni kněží, kteří přijali úkol pastýře, a neoblékli se v Ježíše Krista, nedělají svou práci pro chválu Boží a pro své spasení a k prospěchu svaté církve, ale kvůli tomu, aby se jim žilo dobře, nejsou pravými pastýři, ale jsou to falešní nájemci nebo námezdníci. Z toho také vyplývá, že všichni nynější preláti, tedy ti, kdo jsou ve svém úřadě nadřazeni jiným, kteří hledí jenom na tělesný požitek, nebo si více hledí tělesných požitků než duchovních, všichni takoví jsou falešnými nájemci a pokud nebudou činit pokání, budou zatraceni, protože si více hledí svého zisku, než zisku svého Pána Ježíše Krista. Neboť kdyby si více hleděli zisku nejvyššího pastýře, mnohem pilněji by usilovali o spasení duší a o vlastní obrácení než o tělesný zisk. A tak budou nepochybně zatraceni ti, kteří se nestarají o svou pastýřskou práci, neučí lid, a pasou sami sebe. Neboť prorok Ezechiel říká v kapitole 34, v. 2: „Běda pastýřům Izraele, kteří pasou sami sebe.“ A potom Ezechiel 34,8-10: „Moji pastýři mé ovce nehledají; pasou sami sebe, ale mé ovce nepasou. Proto, pastýři, slyšte slovo Hospodinovo! Toto praví Panovník Hospodin: Hle, chystám se na ty pastýře, budu je volat k odpovědnosti za své ovce. Nedovolím jim už pást ovce, aby místo nich pásli sami sebe.“

Hleď, to je řeč samotného Boha, kterou zapsali svatí, že pastýři, kteří nepasou lid slovem Božím, budou zatraceni. Sv. Izidor říká: „Kněží bývají zatraceni, protože svádějí lidi, když je neučí, ačkoliv jsou nevzdělaní, a když je nekázní, když lidé hřeší.“ A sv. Augustin říká: „Není mnoho kněží, kteří by spravedlivě kázali Boží slovo, ale jsou mnozí, kteří sobě k zatracení mlčí. Někteří proto, že nevědí, neboť se nechtějí učit, jiní proto, že nechtějí, neboť Božím slovem pohrdají. Ale ani jedny ani druhé jejich mlčení neomlouvá. Ti první nemají být nad těmi, kteří kázat neumějí, a ti druzí nemají mlčet, když kázat umějí, i přes to, že nejsou nad jiné ustanoveni.“ Tolik Augustin. A svatý Řehoř říká, Dist. 43: „Je psáno v Exodu 28,35, že musí znít zvuk [zlatých zvonečků], když kněz vchází do chrámu před Boží tvář, aby nezemřel. Když kněz vchází a vychází a není slyšet zvuk, zemře. Popuzuje k hněvu skrytého soudce, když chodí bez zvuku kázání.“ To říká Řehoř, s odkazem na Písmo, že Bůh přikázal Mojžíšovi, aby kněz nevcházel do chrámu, bez toho, aby měl na rouchu zvonící zvonky, aby ho lid slyšel, a aby při jejich zvuku i vycházel – bez zvuku zvonečků měl zemřít. Svatý Řehoř to vykládá tak, že nyní má kněz znít Božím slovem pod hrozbou věčné smrti. A své roucho má ozdobit zvonečky, což jsou dobré skutky, které jsou kněžským rouchem, jak říká David, Žalm 132,9: „Tvoji kněží ať obléknou spravedlnost.“ Proto říká sv. Řehoř, že na rouchu kněze visí zvonečky, když skutky ukazují cestu života zvukem jazyka. 

Tedy vidíš, že pastýři, kteří nepasou Kristovy ovečky, jsou nájemci, kteří jsou hodni zatracení. Proto běda těm, kteří kvůli tělesnému požitku přijímají úkol pastýře. O každém takovém říká Kristus, že „je to nájemce, který když vidí vlka“, rozuměj, ďábla, jak říká Augustin a svatý Řehoř, „opouští ovce a utíká.“ A věz, že vlka – ďábla vidí, když vidí činy ďáblovy na člověku, jako je cizoložství, smilstvo nebo jiný ďáblův skutek. Tehdy opouští ovce a je mu jedno, že tak hřeší, a ačkoliv by je mohl učit o tom, že to je špatné, utíká. Sv. Řehoř říká: „Utíká“, což neznamená, že mění místo, kde se nachází, ale znamená to, že neposkytuje žádnou pomoc. „A vlk trhá“, když ďábel přitahuje duše k rozkoším hříchu. Když tedy ďábel svedl člověka do smrtelného hříchu, znamená to, že duši takového člověka polapil a zadávil. „A rozhání je“, neboť je odvádí od jednoty v lásce. Takovou ovci zažene na horu pýchy, jinou do jámy lenosti, další do trní lakoty a některou do bahna smilstva.

Ale považ, že Kristus správně říká, že „tomu, kdo je najat za mzdu, na nich nezáleží“. Říká tedy, že nájemce není pastýř. A také říká, že na ovcích mu nezáleží. Pohleďte, kdo není pastýř: především ten, kdo nepase – podobně jako se nazývá pastýřem ovcí čtyřnohých ten, kdo je pase. Proto bezpochyby ten, kdo nepase Kristovy ovečky, není pastýřem. A pohleď také na to, čím a proč je pase: jestliže je pase slovem Božím a příkladem svatých skutků, potom je to pastýř, který ovce neopouští ani od nich neutíká. Ale pokud je pase lidskými výmysly, bludy a lživými řečmi, je to zloděj, který lidem krade Boží slovo, takže ho neslyší. A ten, kdo pase ovce kvůli svému zisku, je nájemce.

Neboť sv. Augustin říká: „Co to znamená [tedy to, co říká Kristus], že je nájemce?” A odpovídá: „Jde mu o pozemskou odměnu, takže v domě [tedy v království nebeském] nebude přebývat navěky. A svatý Řehoř říká: „Jsou tací, kteří více milují pozemské statky než ovce – ti ztrácejí označení pastýře. Neboť to není pastýř, ale nájemce, kdo nepase ovce z lásky, ale touhy po zisku.“ Nájemce je ten, kdo je na místě pastýře, ale nejde mu o získání duše, nýbrž o pozemský užitek a radost z uznání druhých.“ Nájemce se pozná podle trojího: Za první, že přijímá službu a opouští ovce tím, že je zanedbává. Za druhé, když přijde protivenství, utíká. Toto dvojí řekl Kristus. A tím třetím se ve slově nájemce míní, že mu jde především o mzdu, pozemskou odměnu.

A všimněte si, kolik je takových nájemců! A kde jsou pastýři? Stali se z nich vlci i nájemci. Zlodějů a lotrů, kteří vcházejí jinudy než skrze Krista, je bezpočet. Není, kdo by je sečetl. Vždyť Kristus v tomto textu (J 10,8) říká, že všichni, kteří přišli před ním, jsou zloději, lotři a vlci hltaví, kterým se Kristus úzkostlivě vyhýbal. V Matoušovi říká (7,15): „Střezte se lživých proroků, kteří k vám přicházejí v rouchu ovčím, ale uvnitř jsou draví vlci.“ Falešní proroci jsou ti, kdo prodávají odpustky; v ovčím rouchu, to znamená v úřadu a v moci kněžské, což jim dává vnější podobu ovce Kristovy. Hlas ovce je: Budete zbaveni hříchů! Ale uvnitř je hltavá žádost, aby dali peníze. A v tom se okamžitě ukážou jako vlci, neboť stejně jako vlci vysoko zdvihají hlavu a vyjí. David v Žalmu 73,8-9 říká: „Vysmívají se a mluví zlomyslně, povýšenou řečí utiskují druhé. Do úst nebesa si berou, jazykem prosmýčí zemi.“ Svatý prorok o nich říká: „Myslí si, že jsou moudří?“ Mluví o těch, kteří chytře přidávají k Písmu a okrádají lid, mluví zvysoka a říkají, že kdo je proti nim, je kacíř, a že mají moc poslat ho kletbou do pekla. A dále prorok říká: „Vzali klíče království nebeského“ – tedy že mají moc otevřít království nebeské, a ten, kdo jim zaplatí, má odpuštěné hříchy i muka, takže když umře, ocitne se hned v nebi. Právě tak papež Klement v bule přikazuje svatým andělům, aby ihned vzali do nebe duši toho, kdo vykoná pouť a následně zemře! Což to není vysoko zdvižená hlava – nad nebesa a nad Boží naděly? Není to pravé vlčí vytí? Ano, ihned prorok odhaluje ty vlky, když říká: „Stavějí proti nebi ústa svá, a jazyk jejich po zemi se vozí“ – to znamená, že mluví s touhou po pozemských věcech, jak je hned zjevné, protože říkají, aby jim lidé dali peníze. Co říkají i píšou, zní stejně – aby lidé dali a dávali. Tak se tito vlci i nájemníci rozmnožili a spřáhli se spolu, a věrné pastýře i ovce, které se pasou na pravé pastvě Božího slova, kousají a zabíjejí jako kacíře. A ti vlci pocházejí od velikého vlka Antikrista, o němž říká sv. Jeremiáš 5,6: „Zahubí je stepní vlk.“ Co to znamená, že vlk zahubí lidi? Znamená to Antikrista na konci věků, v soumraku přicházející noci, kdy není paprsek slunce Ježíše Krista, který by osvítil rozum a zapálil lásku. O tom prorokoval sám Kristus v Matoušovi 24,12, že se rozmůže nepravost, vychladne láska mnohých. A tak Antikrist žere ovce a posílá na ně menší vlky, o nichž Kristus řekl svým věrným u sv. Matouše v kapitole 10, verš 16: „Hle, já vás posílám jako ovce mezi vlky.“

Proto kdo chce, může rozumět, že jenom ďábel a Antikrist je vlkem, ale také každý, kdo násilím nebo úkladem bere lidské statky a kouše utrháním. Proto sv. Řehoř říká, že vlk přichází na ovce, když kdejaký nespravedlivý a lupič trápí věrné a pokorné. A ten, který měl být pastýřem, ale nebyl, opouští ovce a utíká. Tolik Řehoř. A Pán Kristus ukazuje příčinu, kvůli které nájemce utíká, když říká: „Tomu, kdo je najat za mzdu, na nich nezáleží.“ K tomu sv. Řehoř říká, že samotná příčina jeho útěku je v tom, že je najat za mzdu. Jakoby tím říkal, že když jsou v nebezpečí, nemůže obstát ten, který z toho, že je nad ovcemi těží, místo, aby ovce miloval. Tolik Řehoř. A tak jak z toho, co říká Kristus, tak z toho co říká Řehoř, vyplývá, že hlavním důvodem, proč nájemce utíká od ovcí, je, že mu šlo o zisk, ale nemiloval ovce. Neboť kdyby je miloval a byl pastýřem poslaným od Krista, stál by proti ďáblu za svými bratry až do smrti. Neboť Kristus říká: „Dobrý pastýř položí svůj život za ovce.“ A svatý apoštol Jan říká (1J 3,16): „Podle toho jsme poznali, co je láska, že on za nás položil život. A tak i my jsme povinni položit život za své bratry.“ A to má svůj důvod: Kristus sám to udělal, apoštoly tím pověřil stejně jako jejich další nástupce – proto tak musejí jednat. A podle svatého Augustina je důvod následující: Že tato Boží láska chce, aby každý člověk více miloval duši každého svého bližního, než své tělo. Proto má pro spasení duše svého bližního nasadit i vlastní tělo, a to až k smrti, pokud je to potřeba. Neboť rozum nám říká, že menší dobro má být opuštěno kvůli většímu dobru. A poněvadž život těla je menší dobro než život nebo spasení duše, proto má kvůli tomu druhému, být opuštěno to první. A opět článek z vyznání víry říká, že kdo je v lásce a nasadí sám sebe z milosti pro spasení bližního až k smrti, ten bude poctěn nebeskou radostí. Proto má věrný křesťan, a zvláště pastýř ovcí Kristových, za ně položit svůj život v boji proti ďáblu a Antikristu.

Zde si všimni, že sv. Augustin se ptá: „Proč apoštolové, kteří byli pastýři a ne nájemci, utíkali, když je chtěli zabít? Protože jednali podle Kristova slova, které řekl v Matoušovi 10,23: „Když vás budou pronásledovat v jednom městě, prchněte do jiného.“ Tuto otázku položil biskup Honoratus svatému Augustinovi, když se v dopise ptal, co má dělat, když se ho snaží zabít: „Kristovo slovo říká: ‚Budou-li vás pronásledovat v jednom městě, utečte do jiného. Ale zde Kristus říká, že „ten, kdo není pastýř, kdo pracuje jen za mzdu a ovce nejsou jeho vlastní, opouští je a utíká, když vidí, že se blíží vlk.“ Jak to mám udělat, abych naplnil to i ono slovo Kristovo, a také abych neutíkal jako nájemce? Jako odpověď na tuto otázku napsal sv. Augustin hned celou knížku, ve které vše rozvíjí. A všechno uzavírá takto: Jde o to, zda se jedná o pronásledování ke smrti, zda je to pronásledování kněží i nekněží, nebo je to pronásledování ke smrti, ale není to pronásledování všech. Pokud jsou pronásledováni všichni a mohou všichni utéci jinem, mají utéct. Pokud nejde všem o život, půjde buď o kněze, nebo nekněze – jde-li o nekněze, kněží nemusejí utíkat a nekněží mají utéct, protože nejsou pastýři. Pokud jde kněžím o život, nemají utíkat všichni kněží, protože by to znamenalo, že jsou všichni nájemci, kteří opouští lid a nechají lid bez duchovní péče, tedy bez Božího slova a bez křtu. A pokud by jim lidé říkali, aby šli pryč, aby je nezabili, tehdy jim mají kněží odpovědět, že nechtějí, neboť duše jejich lidí jsou jim milejší, než vlastní těla jich samotných. A dále říká Augusti: Co se ale stane, když všichni kněží zemřou? Kdo lidu zůstane k vyučování? A odpovídá, že všichni nemají zůstat, ale někteří se mají zachovat k budoucímu prospěchu. Ale ten, který řekne: „Já odejdu a vy zůstaňte“, je podle Augustina horší než ostatní. Chce utéct a přitom se domnívá, že je to právě on, kdo by se nejlépe hodil sboru a je na to pyšný. Co mají dělat v takovém případě? Odpovídá, že nemá žádný smysl, aby se smrti vydali všichni, ale je třeba, aby všichni společně vydali některé nebo některého k budoucímu prospěchu. Ale co když nebudou vědět, koho by měli vydat? Říká, že mají losovat a na koho padne los, ten má odejít. Ale když říkají, že nikde v Písmu nečtou, že by někdo takový los dělal, odpovídá: I když se to nikde v Písmu neděje, bude to takto užitečné. A když potom hledají jednoho člověka, skrze kterého může mít lid naplněnou duchovní potřebu, tehdy takový člověk může utéci kvůli budoucímu prospěchu, jako utekl apoštol Pavel z Damašku, když ho učedníci spustili v koši přes hradby, nebo když utíkal svatý Athanasius, kterého chtěl císař zabít – když se zachránil, velmi potom prospěl církvi v boji proti kacířům. Neboť to byl on, kdo sestavil to vyznání víry, které společně říkáme nebo zpíváme na první hodině latiny, a které začíná: „Kdokoliv chce být spasen.“ Kdyby se nechal císařem zajmout a popravit, Boží lid by byl ochuzen v Božím slovu a ve křtu, a to znamená, že má utéci. Ale kdyby utekl od ovcí a nechal je ďáblu, ukázal by, že je nájemce, který více miluje své tělo, než spasení svých bližních. Takto Augustin odpověděl Honoratovi.

A já jsem se spolehl na milost Boží, a na radu mnohých lidí, jimž nejsem hoden ani líbat paty, a na slova svatého Augustina, když jsem viděl, že se káže Boží slovo a lid má dostatek duchovního zaopatření, takže když mě chtěli zabít, uprchl jsem. Potom jsem se sem vrátil a znovu jsem kázal. A opět když mělo být na královu žádost jednáno, abych mohl veřejně kázat lidu, znovu jsem se stáhl. Ale když jednání nepřineslo žádné vysvobození slova Božího, opět jsem kázal, ačkoliv mi v tom bez přestání bránili. Ďábel se tak činil zastavit bohoslužby, že lid byl pod velikým tlakem, protože bylo zakázáno křtít i pochovávat mrtvé. A protože jsem se obával veliké vzpoury lidí, znovu jsem se stáhl. Nevím, jestli to bylo správné, nebo zda jsem jednal špatně jako nájemce, ani nevím, jestli mi tyto okolnosti pomohou, abych nebyl označen za nájemce. Ale utěšuji se tím, že mám jistotu, že jsem se neprohřešil, a že bych navzdory zákazu s nadějí v Bohu položil i život. Nejvíce jsem povzbuzen tím, jak se lid nechce vzdát pravdy Boží a někde pokoutně konat bohoslužby nebo pohřbívat či křtít, a čeká, až Bůh roztrhá tyto sítě Antikrista.

Neboť Antikrist nemá silnější sítě, než je zastavení bohoslužeb, čímž mohou kněží dosáhnout všeho, čeho si zamanou. Tou sítí brání svou lakotu i bohatství; tou sítí se oddělili od tělesného utrpení i ztrát na majetku. Ale první křesťané, zvláště kněží, s radostí snášeli utrpení i ztrátu majetku, když se jim vysmívali, bili je, mučili i zabíjeli. Nepřestali sloužit Bohu, více se modlili, pro Krista se obětovali i kázali. Ale současní kněží se tak obrnili mocí Antikrista, že jestliže někdo něco spravedlivě vymáhá na knězi, nebo když přistihnou kněze při cizoložství nebo při loupeži, a zatknou toho cizoložného nebo loupeživého kněze, hned vyhlašují zákaz bohoslužeb. Když někdo v hospodě pohádá s knězem kvůli hazardu nebo o lehkou ženu a dá mu facku, ženou ho k soudu a proklínají ho. Když kněze zraní, zakážou bohoslužby a musí jít do Říma, protože tvrdí, že nikdo jiný než papež nemůže dát rozhřešení tomu, kdo zranil kněze. Ale když kněz někomu usekne ruku nebo nohu, nebo dokonce zabije nevinného člověka, ani ho neobviní, ani bohoslužby nezastaví. Proč? Protože čert čertu oko nevyklove. A ještě řeknou, jak statečný je takový kněz, který ubije toulavého žebráka.

Takto chytře a nenápadně nalíčil ďábel své sítě. Nejdříve vedl zlé lidi k tomu, aby vraždili ty dobré, a když viděl, že čím více jich pobili, tím více jich přibývalo, vymyslel, že je budou strašlivě mučit. Ale ani to mu neprospělo. Potom vymyslel tu zlou věc, že vzal meč dobrým a dal ho zlým. Tím mečem jsou slova Kristova k vyloučení, které nazývají klatbou, a která Kristus dal k tomu, aby dobří křesťané neměli společenství s těmi, kteří i po třech napomenutích nechtějí opustit smrtelný hřích, v němž zjevně žijí. Dále dal tento meč ďábel lstivě zlým proti dobrým, takže svatokupci, cizoložníci, smilníci, lakomci a zjevní Boží protivníci vylučují ty, kteří kážou Boží slovo a kázní hříchy. Ďábel s tím začal na Pánu Ježíši, kterého kněží, biskupové a zákoníci podle vůle ďábla vyobcovali, jak píše sv. Jan (9,34), že toho, který byl od narození slepý a Kristus mu vrátil zrak, vyhnali, neboť vydával svědectví o Kristu. Již předtím se proti Kristu spikli a dohodli se, že kdo by vyznal, že Ježíš je Kristus, toho vyloučí ze synagógy. O tom vyloučení Ježíš říkal svým učedníkům den před svým ukřižováním (J 16,1-3): „To jsem vám pověděl, abyste se nedali svést. Budou vás vylučovat za synagóg; ano, přichází hodina, že ten, kdo vás zabije, bude se domnívat, že tím uctívá Boha. To s vámi budou činit, protože nepoznali Otce ani mne.“

Tady jasně vidíme, co za tím vyloučením stálo, a co stojí za klatbou i dnes – že pochází z nepoznání Boha Otce i Božího Syna a že si myslí, že tím slouží Bohu, když zabíjejí Boží služebníky. Ďábel je tak chytrý, že rozšířil tu klatbu tak, skrze ni může pro kněze získávat majetek a ten pak chránit. Takto si podřizují celý svět a tímto způsobem kryjí své zločiny, nejvíce to, aby proti nim nikdo nekázal. Proto pod klatbou zapovídají kázat o kněžích obyčejným lidem, jedině že by to bylo ke chvále kněží a k jejich prospěchu. Takže kdo káže, že kněží jsou bohové, že jsou stvořitelé, že mají moc spasit i zatratit, koho chtějí, že nikdo bez nich nemůže být spasen, že je nikdo nesmí potrestat, že oni mají mít to nejlepší jídlo i pití i oblečení – kdo takto káže, je velebný kazatel a ten může kázat. Ale kdo káže, aby kněží nesmilnili, aby svou lakotou a svatokupectvím neokrádali lidi, aby nechali na pokoji manželky jiných, aby jedli totéž, co lidé, mezi kterými pracují, aby nekupčili se svátostmi a nezastávali množství úřadů, takovému hned říkají pomlouvač svatého kněžstva, ničitel církve a je to kacíř a nesmí kázat. Proto obžalovávají, ženou na soud, a když jim tato ďáblova síť nestačí, zakazují bohoslužbu. Rozšiřují ďáblovu síť, jak nejdále mohou, aby mohli provádět všechno, co chtějí, a aby zakázali sloužit Bohu. Bůh přikázal: „Kažte, křtěte, to čiňte na mou památku, v modlitbách neustávejte.“ A Antikrist říká: „Nekažte, nekřtěte, nemějte bohoslužbu, nečiňte památku Kristovu, nemodlete se, se vším přestaňte!“ A prostý lid si myslí, že to vše je správné k poučení lidu. Nedochází jim, že to je, jako kdyby královský úředník přikázal všem královým služebníkům, aby přestali sloužit králi kvůli tomu, že jeden ze služebníků je špatný, nebo proto, že by dobrý králův služebník nechtěl jednat podle zlé vůle toho úředníka, který nařídil špatnou věc, a služebníci ji nechtěli vykonat. Je to stejné, jako když se brání dobrým, aby Kristu Králi nesloužili a o Jeho věci se nestarali.

Tyto sítě zastavení bohoslužeb, jak už jsem o tom psal jinde v latinských knihách o církvi svaté, nejprve rozprostřel papež, když v Římě zranili jednoho kardinála. Tehdy zastavil konání bohoslužeb v celém Římě. A potom Antikrist dále rozšiřoval tyto sítě, až k tomu, aby na jeho kněží nikdo nevztáhl ruku, ani se jich nedotkl. A nedávno rozhodil tyto sítě až k zániku světa, sítě chytře a pečlivě maskované, aby si jich ptáci Kristovi ve větru Ducha svatého nevšimli a nevyhnuli se jim. Ale Pán Bůh dává svému lidu poznat, že ty sítě roztrhá, a lidé budou Boha svobodně uctívat a navzdory přání Antikrista nebude zastavena bohoslužba. Budiž Pán Bůh požehnán, že ve svém Písmu nevydal lidi do těch sítí, ale rozkázal je svým služebníkům trhat, aby lid stále Boha chválil. A bude-li to Jeho svatá vůle, a já uvidím, že je vhodný čas, budu kázat Boží slovo podle Jeho svatého přikázání, abych utvrdil Kristovy ovečky. Udělám i to přes jejich hrozby, že zakážou bohoslužby, což by možná bylo lepší, protože by mnozí protivníci Božího slova ani nesloužili, ani nekřtili.

Boží slovo dále říká: „Já jsem dobrý pastýř; znám své ovce a ony znají mne.“ Už podruhé říká: „Já jsem dobrý pastýř.“ Říká to proto, aby nám potvrdil a lépe oznámil, a také by vysvětlil, že je pastýř, který je Bohem i člověkem. A že je dobrý pastýř, dokládá trojím: 1. že zná své ovce, 2. že za ně pokládá život, 3. že o ně má velikou starost, protože říká: „I ty musím přivést.“ Copak to není dobrý pastýř, který zná všechny své ovečky, pokládá za ně život a má o ně velkou starost až k smrti? Najdi lepšího pastýře a řeknu ti, že jsi lepší než Bůh! Kristus říká: „znám“ – věčným poznáním ke spasení – „ovce své“ – tedy lidi ke spasení vyvolené – „a znají mne“ – tedy nyní věří a po smrti věčně milují – „mé“ – ovce. „Tak jako mě znal Otec“ věčným poznáním a láskou, „a já znám Otce“ týmž poznáním, protože jsem jeho věčný Syn. Takovým poznáním ovce nyní neznají Krista, protože ovce tu nejsou od věčnosti, ale znají ho poznáním živé víry, a také Ho znají skrze blahoslavenství, což znamená, že nyní toto poznání začíná a v radosti nebeské se naplňuje. A tak Kristus, jakožto Bůh, má svrchované poznání Otce, a protože je i člověkem, poznává vůli Boha Otce také jako člověk, a je připraven dát život za své ovce. Proto správně říká: „A svůj život dávám za ovce“, tedy za vyvolené ke spasení. Neboť to je nejdůležitější věc, která byla Kristu od věčnosti Bohem určena, a kterou měl Kristus – člověk na příkaz svaté Trojice učinit – dát svůj život za své ovce. To není skutek, ze kterého by měli užitek jenom Židé, z nich se narodil Kristus a k nimž byl poslán, ale je užitečný i jiným národům. Proto Kristus říká, že má i jiné ovce, tedy pohany vyvolené ke spasení, které „nejsou z tohoto ovčince“, tedy nejsou ze Židů, kteří zde představují ovčinec. „I ty musím“ – ne mimochodem, ale vůle svaté Trojice „přivést“ do svaté církve, tedy do ovčince. Uslyší můj hlas, tedy moje Slovo, a přinese jim to spasení, „a bude jedno stádo“ – tedy jedno společenství vyvolených a „jeden pastýř“.

Jedním ovčincem někteří rozumějí konečné obrácení všech Židů k víře Kristově, a jiní rozumějí obrácení všech vyvolených, kteří budou s Kristem přebývat navěky. A tento význam je jistý, neboť je to nepochybně tak, že všichni vyvolení nakonec budou poslouchat Kristův hlas a budou jedna církev, kterou Kristus nazývá ovčincem, a jediným pastýřem této církve je milovaný Kristus. A tak všichni vyvolení do soudného dne je ovčinec, který se nazývá církev svatá bojující, a po soudném dni bude jeden ovčinec, církev svatá vítězná, tj. společenství všech svatých, kteří zvítězili nad tělem, nad světem i nad ďáblem, a kteří mají jednoho pastýře, našeho Pána Ježíše Krista. Z počtu těchto ovcí nebyl apoštol Jidáš, zvolený Kristem, neboť nebyl vyvolený ke spasení. Neboť žádný vyvolený nezahyne a zavržený žádný spasen nebude, jak dokládá sv. Augustin. A rozuměj, že vyvolený je ten, koho Pán Bůh vyvolil, aby žil dobře a nakonec byl spasen, ale zavržený je ten, o kterém poznal, že žije špatně. Takový bude zatracen. Amen.