Připomínej si, z čeho jsi povstal (Tt 3,3)

Připomínej si, z čeho jsi povstal (Tt 3,3)

  • Vždyť i my jsme byli kdysi nerozumní, neposlušní, zbloudilí, byli jsme otroky všelijakých vášní a rozkoší, žili jsme ve zlobě a závisti, byli jsme hodni opovržení a navzájem jsme se nenáviděli. (Tt 3,3)

Myslím, že často, když čteme podobná slova v Písmu, jenom je rychle prolétneme a spěcháme k dalším veršům, které jsou mnohem povzbudivější a radostnější. Ale zastavme se na chvíli nad tím, co čteme. Nerozumný, neposlušný, zbloudilý, otrok vášní a rozkoší, plný zloby a závisti, hoden opovržení, navzájem se nenávidící … no, to je docela síla! Takhle přece nemohl vypadat můj život před obrácením? Tohle přeci nemohl Pavel myslet vážně. Copak by takhle popsal svůj vlastní život?

Milí příteli, milá přítelkyně, přesně takhle viděl tvůj život Bůh. Možná, že v případě některých z vás ho tak stále ještě vidí! Co tady tedy čteme? Člověk je bez rozumu, tedy jinými slovy hlupák. To není o vzdělání. Nerozumný člověk není v Písmu ten, kdo toho málo ví. Nerozumný člověk je ten, který něco ví, a nejedná podle toho. A takový je podle Písma každý člověk na této planetě. Jak je to možné? Každý člověk totiž ví o Bohu. Kristovo světlo osvěcuje každého člověka, který přichází na svět (J 1,9). Každý člověk dostal o Boha svědomí, které mu dosvědčuje Boží existenci. Čím více to člověk popírá, tím více je jeho svědomí poskvrněné a převrácené, a tím méně plní funkci, kterou plnit má. Ale kromě svědomí je tu také stvoření. Celé stvoření svědčí o Bohu.

  • Nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou. (Ž 19,2)

  • Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil. Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu. Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu, ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě. Tvrdí, že jsou moudří, ale upadli v bláznovství. (Ř 1,19-22)

Nerozumný je ten, kdo popírá Boží existenci, kdo nečiní pokání, kdo se nesklání před Bohem, kdo není vděčný Bohu za jeho milost, dobrotu, shovívavost, slitování. My všichni jsme byli nerozumní.

A ruku v ruce s nerozumností jde neposlušnost. Když člověk odmítá poznání Boha, nechce se mu podřizovat a jednat podle jeho Slova. Může dokonce žít v nějaké částečné poslušnosti – jako Pavel před svým obrácením, který byl podle zákona bez úhony, přesto je to jenom vnější poslušnost a částečná, zatímco v srdci je vzdor. Takto mohou dokonce někteří lidé vypadat jako zbožní. Pavel o takových lidech píše, že:

  • … budou se tvářit jako zbožní, ale svým jednáním to budou popírat. (2Tm 3,5)

Doslova se tam mluví o vnější podobě zbožnosti, ale o její chybějící moci. Skutečná zbožnost, skutečná poslušnost je otázkou srdce. Začíná uvnitř, je výsledkem práce Ducha svatého, je to dílo Boží milosti, která nás vychovává, abychom se zřekli bezbožnosti a světských vášní. Bůh zaslíbil, že nové srdce, které v člověku stvoří, bude srdce poslušné (Ez 36,26–27). Dokud Bůh nestvoří nové srdce v člověku, je každý člověk ze své podstaty neposlušný, nepoddajný, vzpurný, je vzbouřenec proti Bohu.

Další slovo je důsledkem předchozích dvou a dobře popisuje stav nerozumného a neposlušného člověka – zbloudilý, svedený, oklamaný. Oklamaný od samotného počátku hadem v zahradě Edenu. Bloudí bez cíle a bez smyslu, nechává se svést, hledá si učitele, kteří vyhoví jeho přáním a předloží náboženství, které mu bude dokonale vyhovovat. Ale pozor! Není obětí, i když se za ní rád vydává, ale jeho oklamání je důsledkem jeho nerozumu, což je rozhodnutí vůle odmítnout každé poznání Boha, je důsledkem jeho vzpoury, pýchy, nevěry. Tato zbloudilost je chtěná, i když nepříjemná, je vítaná, ačkoliv je nepohodlná. Ale jenom tato zbloudilost člověku vyhovuje, protože mu dává pocit nezávislosti na Bohu. Jan říká:

  • Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. (J 3,19)

Člověk nechce znát cíl, nechce znát pravý smysl a hledá jakýkoliv nesmysl, který by tento smysl nahradil. Tím smyslem je nalézat potěšení v Bohu a věčně se radovat v jeho přítomnosti a slávě. Ale protože člověk ze své přirozenosti miluje tmu, rád bloudí a je otrokem všelijakých vášní a rozkoší. Zbloudilost je důsledkem a ukazuje na to i tvar slova v originále. I otroctví je důsledkem, ale zatímco zbloudilost je důsledkem, který na člověka dopadá, otroctví je něčím, co si člověk sám vytváří.

V řeckém textu je sloveso v přechodníku v aktivním tvaru. Ukazuje to, že člověk se sám dává do otroctví, slouží svým rozličným vášním a žádostem. Slova, která tady jsou, ukazují na sobecké a bezbožné vášně, žádosti, hříšné rozkoše, touhy lidské tělesnosti. Stejné slovo používá Pán Ježíš v podobenství o rozsévači, o čtyřech druzích půdy. Ti, u nichž je zaseto do trní, vypadají chvíli jako věřící, ale potom je rozkoše života dusí, takže nepřinesou úrodu a prokáže se, že nikdy neměli nové srdce, nikdy ve skutečnosti nevěřili Bohu, ale stavěli jenom na sobě a žili pro své sobectví.

Žili jsme ve zlobě a závisti – to je další část třetího verše, která velmi jasně odhaluje nitro přirozeného člověka. Někdy si říkáme, jak může být ten člověk tak zlý, kde se v něm bere všechna hořkost, závist, zloba, a přitom zapomínáme, že my jsme žili úplně stejně. Možná si nevzpomínáte, možná jste od přirozenosti klidná povaha, ale i tak byl váš život před obrácením naplněný zlobou a závistí. V řečtině je na tomto místě slovo, které ukazuje na způsob života, na jeho průběh a na to, čím je život veden a tažen, co lidský život ovládá – zloba a závist. Vlastnosti, které ďábel velmi rád používá, aby člověka uvrtal ještě hlouběji do hříchu. Tyto vlastnosti vedou k posledním dvěma charakteristikám, které máme ve třetím verši, které ukazují na to, jak takový lidský život vypadá z vnějšku.

Byli jsme hodni opovržení a navzájem jsme se nenáviděli. Mohli bychom říci, že ta první charakteristika ukazuje na vztah k Bohu a ta druhá na vztah k člověku, že je tady obrácená verze největšího přikázání, přikázání lásky, které říká, miluj Boha a miluj bližního. Ale my jsme byli Bohu odporní a navzájem jsme se nenáviděli. Vzájemná nenávist jde ruku v ruce se závistí a zlobou, má co do činění s lidskými vášněmi a žádostmi, je důsledkem zbloudilého srdce, které je nerozumné, zaslepené a neposlušné.

Byli jsme hodni opovržení, byli jsme odporní, nenávidění, ohavní, oškliví v morálním slova smyslu. Přesně takhle se Bůh dívá na hříšníka. Někdy lidé tvrdí, že Bůh nenávidí hřích, ale miluje hříšníka. Ale v takovém případě by byl Bůh sám proti sobě, musel by zapřít svou svatost. Ale Bůh je spravedlivý a nikomu nestraní. Nemůže nenávidět hřích a milovat hříšníka, který tento hřích koná, v jehož srdci tento hřích přebývá. Bůh miluje spravedlnost. Bůh je dokonale spravedlivý. Nemůže zamést hříchy pod koberec, proto musí spolu s hříchem odsoudit také hříšníka.

  • Hospodinova tvář se však obrací proti pachatelům zla, vymýtí ze země každou památku po nich. (Ž 34,17)

  • Bůh jest soudce spravedlivý, Bůh silný hněvá se na bezbožného každý den. (Ž 7,11 KRAL)

  • Avšak těm, kteří jsou sobečtí a neposlouchají pravdu, nýbrž poslouchají nepravost, odplatí hněvem a zuřivostí. (Ř 2,8 ČSP)

Bůh bude soudit spravedlivě. Každý hřích bude potrestán. Boží slovo nám tady připomíná, čím jsme byli, než jsme se dali obmýt Kristovou krví. Jemu buď dík za to, že si toto vše můžeme připomínat jako milost, ze které jsme byli vysvobozeni jeho dílem jeho veliké lásky na kříži Golgoty.

Přidat komentář