Špetka náboženství na uklidnění svědomí

Existuje ještě jedna skupina lidí, a když se o nich zmiňuji, nebudu je již zmiňovat dále. Jsou to lidé, kteří se zabývají náboženstvím kvůli tomu, aby uklidnili své svědomí; a je s podivem, jak málo náboženství na to někdy stačí.

Někteří lidé nám říkají, že kdyby lidé v době bouře vylili na vlny hodně oleje, hned by nastal velký klid. Nikdy jsem to nezkusil a nejspíš to ani nikdy nezkusím, protože můj orgán důvěřivosti není dost velký na to, aby přijal tak zvláštní tvrzení. Jsou však lidé, kteří si myslí, že mohou utišit bouři neklidného svědomí tím, že na něj vylijí trochu oleje náboženského vyznání. Je úžasné, jak podivuhodný účinek to ve skutečnosti má! Znal jsem člověka, který se mnohokrát za týden opil a který si nepoctivě opatřoval peníze; přesto měl vždy klidné svědomí, když v neděli pravidelně chodil do svého kostela nebo kaple. Slyšeli jsme o lidech, kteří „vyjídali domy vdov“ (Mt 23,14), o soudci, který dokázal překousnout všechno, co mu přišlo do cesty, a přesto nikdy nešel spát, aniž by se pomodlil. To uklidnilo jeho svědomí. Slyšeli jsme o jiných lidech, zejména mezi římskými katolíky, kteří by neměli námitky proti zlodějství, ale kteří by považovali za nejstrašnější hřích jíst v pátek cokoli jiného než ryby, protože se domnívají, že když se budou v pátek postit, budou odstraněny všechny nepravosti všech dnů v týdnu.

Chtějí, aby vnější formy náboženství umlčely svědomí, protože když se svědomí začne hádat, je jedním z nejhorších nájemníků v domě. Není možné s ním zůstat. Je to špatný spolubydlící: špatně se mu leží a stejně nepříjemně se mu vstává. Špatné svědomí je jedním z prokletí světa: zatemňuje slunce a zbavuje měsíční paprsek jasu. Špatné svědomí vypouští do ovzduší škodlivé exhalace, zbavuje krajinu krásy, tekoucí řeku slávy, rozbouřené vody majestátu. Pro člověka, který má špatné svědomí, to není nic příjemného. Nepotřebuje žádné obviňování: všechno jej usvědčuje. Lidé se tedy zaobírají náboženstvím jen proto, aby své svědomí utišili. Občas přistoupí ke svátosti, zajdou na bohoslužby, tu a tam si zazpívají nějaký chvalozpěv, dají nějaké peníze na dobročinné účely, v závěti hodlají odkázat část svého majetku na zřízení chudobince, a tak se svědomí ukolébá. Kolébají ho sem a tam náboženskými obřady, až nakonec usne, zatímco nad ním zpívají ukolébavku pokrytectví, a neprobudí se, dokud se neprobudí spolu s oním boháčem, který byl zde oděn do purpuru, ale na onom světě v pekle pozvedl oči a byl v mukách bez kapky vody, která by mu zchladila rozpálený jazyk (Lk 16).

Kvůli čemu bychom tedy měli v tomto závodě běžet? No přece kvůli nebeské ceně, věčnému životu, ospravedlnění z víry, odpuštění hříchů, přijetí v Milovaném a věčné slávě. Pokud běžíte kvůli něčemu jinému než kvůli spasení, i kdybyste získali to, kvůli čemu jste běželi, nestojí to za to, abyste běželi. Ó, prosím každého z vás, ať usiluje o věčnost! Nikdy se nespokojte s ničím menším než s živou vírou v živého Spasitele; neodpočívejte, dokud si nebudete jisti, že Duch svatý působí ve vašich duších. Nemyslete si, že vnější stránka náboženství vám může být k užitku: Bůh miluje právě tu vnitřní část náboženství. Usilujte o pokání, jehož není třeba litovat – o víru, která se obrací pouze ke Kristu a která vás podrží, až se dostanete do bažin údolí stínu smrti. Usilujte o lásku, která není jako pomíjivý plamen, který hoří jen chvíli a pak uhasne, ale usilujte o plamen, který se bude zvětšovat a zvětšovat a stále zvětšovat, až v něm bude vaše srdce pohlceno a jméno Ježíše Krista bude jediným předmětem vaší náklonnosti. Při běhu v nebeském závodě si nesmíme klást před oči nic menšího než to, co si před sebe položil Kristus. On si před sebe postavil radost ze spasení a pak běžel, pohrdl křížem a snášel potupu. Tak si počínejme i my a kéž nám Bůh dopřeje zdárný výsledek, abychom skrze jeho dobrého Ducha dosáhli věčného života ve vzkříšení Ježíše Krista, našeho Pána!