Noe udělal všechno přesně tak, jak mu Bůh přikázal. (Gn 6,22)
Noe byl oddaný Bohu a byl naprosto věrný. Stavitelé lodí tvrdí, že aby takové plavidlo obstálo, musí být trámy pospojované destičkami – ve dvou trámech, které navazují na sebe, jsou drážky, kam jsou vložené dřevěné destičky spojené s oběma trámy čepy, které jdou skrz trámy i destičky. Kdyby takové destičky měly 25 × 25 cm, byly by jich potřeba na stavbu archy víc než tři miliony. Kdybyste na výrobu jedné destičky potřebovali jednu minutu, strávili byste výrobou pouze těchto destiček šest let čistého času. Bůh přikázal a Noe na základě Božího slova jednal – to je víra, která se opírá o neviditelné a staví na tom, co je zaslíbené. Ve stejné víře se dnes opíráme o Pána Ježíše Krista, který nás předešel do nebeské svatyně.
Tady v Německu první věc, co dělají Arabové, je zakládání místní islámských obcí ihned poté, co jsou ubytováni. Tyto obce zakládají vybraní uprchlíci, studovaní a vzdělání, kteří řídí potom modlitebny a místní chování arabských ghett. Nikdo si nedovolí jít proti těmto obcím, mají podporu státu a během dvou až tří let dostávají své zástupce v místním zastupitelstvu.
Z Písma je zřejmé, že křesťané mají reagovat s láskou a soucitem na situaci přistěhovalců a snažit se jim ukázat nejen praktickou lásku v akci, ale být nápomocní jak uspokojit bezprostřední potřeby těch, kteří přišli o všechno. Současně je máme účinně evangelizovat a národy vést k učednictví. Všechny národy. Jak je psáno: „Můj dům se bude nazývat domem modlitby pro všechny národy, je výrok Panovníka Hospodina“ (Iz 56,7-8).
Jste-li křesťany už dost dlouho, asi jste zažili, jak někdo vyznal víru v Ježíše Krista, načež následovaly dramatické změny v jeho životě. Pozorovat jeho nesmírnou radost bylo úžasné. Pak ale přijde těžká zkouška a jeho víra utrpí otřes. Přestane chodit do církve a začne se vyhýbat ostatním křesťanům. Netrvá dlouho a žije jako kdysi. A člověk se diví: „Co se stalo? Bylo jeho obrácení pravé? Nebo křesťané mohou ztratit spasení?“
Boží Slovo říká, že starší, nebo dohlížitel MUSÍ být… a NESMÍ být… To jsou velice vážná slova. V originálním textu je to sloveso jenom v sedmém verši – je tam sloveso být v infinitivu, který zdůrazňuje trvalost popisovaného stavu. Proto ho všechny české překlady překládají výrazem ‚musí/má být‘. Již předtím (v. 5) Pavel zopakoval Titovi, že má jednat podle toho, jak mu nařídil. Je tady jasné nařízení o tom, jak mají vypadat vedoucí v Božím lidu. A ono musí/nesmí jasně říká, kdo může a nemůže být Božím správcem.
„Nikdo nevystoupil do nebe kromě toho, který sestoupil z nebe, Syna člověka, který je v nebi.“ (Jan 3,13 - ČSP). Spojení mezi tímto veršem a tím předchozím je, zdá se, následující: „Nebeské věci“, na které Pán narážel, nebyly do té doby jasně lidem odhaleny. Vystoupit na nebesa a proniknout skryté Boží úradky pro padlého člověka bylo krajně nemožné. Jen Syn, jehož rodným sídlem byla nebesa, byl způsobilý zjevit nebeské věci.
Milí v Kristu přátelé, bylo to v neděli dne 8. listopadu 1620, a vy všichni převýborně víte, co se dálo na Bílé Hoře. Náš reformovaný král seděl na Hradčanech u tabule, a naši se na Bílé Hoře bili. Byli hladoví a špatně odění a unavení a hrozně málo nadšení. Milí přátelé, ty veliké, veliké reformační principy, o které se našim otcům po celá staletí jednalo, nejsou věci pro lidi vyhladovělé, ale také ne pro lidi, kterým je tabule věcí tak velice důležitou.
