A farao o něm vydal svým lidem příkaz. Vyhostili jej i jeho ženu se vším, co měl. (Gn 12,20)
Abraham utekl před hladem mezi hříšníky, aby si mezi nimi nasytil břicho. Nyní je sice s plným žaludkem, ale také s kopcem ostudy vyhoštěn z Egypta. Zapřel svou ženu, aby nasytil sám sebe. Pán Ježíš nikdy nezapře svou nevěstu, církev. Vždycky se k ní přizná. Někdy to bude znamenat, že se přizná v tomto světě, jindy se přizná na věčnosti, když nechá svou církev ve světě trpět a snášet protivenství a pronásledování. Ale nikdy svou církev neprodá jinému, nikdy neustanoví nějakou jinou hlavu a s každým, kdo by si chtěl jeho církev přivlastnit, bude jednat jako žárlivě milující ženich. Ježíš miluje svou církev, vždycky se o ni postará, nikdy ji nepovede k polovičatosti, pokrytectví nebo lži.
List Titovi je adresován Pavlovu příteli a vyslanci, který ho měl zastoupit v práci na Boží vinici na ostrově Kréta. Jeho hlavním tématem je souhrn toho, jak mají křesťané zdobit, zkrášlovat učení o Boží milosti svou zbožností a dobrými skutky.
V táboře, jehož členové prohlašují, že patří Pánu, se vyskytuje zlo tak hrubé, tak nestoudné ve své opovážlivosti, že i duchovní muži s tím nejslabším zrakem si ho mohou jen stěží nevšimnout. Během několika posledních let se vyvinulo abnormální, pro zlo nevídanou rychlostí. Působilo jako kvásek, dokud neprokvasilo celé těsto.
Když to uslyšel Herodes, znepokojil se a s ním celý Jeruzalém. (Mt 2,3)
Je velkou úlevou v pokušeních, máme-li po ruce Slovo. Slovo Boží je nazváno „mečem ducha“ (Ef 6,17). Není nad tuto zbraň, máme-li ji v duchovním boji. Ti, kdo se ubírají na neznámé místo v době nebezpečí, neměli by vykročit bez tohoto meče. Jsme-li v nebezpečí, stačí, uchopíme-li meč Ducha. Čím lépe ovládáme Písmo, tím máme větší výhodu v zápasech s pokušením. Když ďábel zaútočil na Krista, ten měl pro něj připravené Písmo a tak ho přemohl.
Devatenácté století přineslo viktoriánské Anglii celou řadu vynikajících křesťanů. Mezi postavy známé i v naší zemi patří například jeden z otců bratrského hnutí, zakladatel sirotčinců a modlitebník, misionář německého původu George Müller (1805–1898), nebo baptistický pastor známý jako „kníže kazatelů“, Charles Haddon Spurgeon (1834–1892). Dalším, u nás ovšem prakticky neznámým baptistou, je muž nazývaný „kníže vykladačů“, Alexander Maclaren.
Skoro všechna nejednota v církvi pocházela a pochází od duchovních, a to z větší části kvůli věcem nepodstatným a nedůležitým:
Z nekázně kvůli sporným otázkám, které se řeší kvůli dokázání si vlastní důležitosti a protříbení argumentů, než kvůli tomu, co o nich Písmo říká. Takto jedni druhým připravují záludné otázky a každý si podle sebe vykládá Písmo, jak se mu hodí. Odtud tedy pocházejí hádky bez konce, z hádek pak závist, svár, rouhání, porušení mysli a zbavení pravdy, jak svědčí apoštol.
