Smlouvu mezi sebou a tebou i tvým potomstvem ve všech pokoleních činím totiž smlouvou věčnou, že budu Bohem tobě i tvému potomstvu. (Gn 17,7)
Bůh jedná. On je všemohoucí Bůh, on jedná podle svého rozhodnutí. Abraham a jeho potomci, s nimiž je tato smlouva také uzavírána, jsou pasivní součástí této smlouvy. Ne že by se jich to netýkalo, ne že by to pro ně nic neznamenalo, ale oni nejsou těmi, kdo tuto smlouvu uzavírá – to dělá Bůh sám. Všimněte si slov, která Bůh používá – kromě onoho prohlášení „Já jsem“, je tady „staneš se“, „tvoje jméno bude“, „určil jsem tě“, „rozplodím tě“, „dávám ti“ – tady není žádné místo pro lidskou svévoli. Tady je Bůh, který jedná, Bůh, který zaslibuje a který své sliby také splní – Bůh všemohoucí, El Šaddaj. Bůh se nám dává poznat. Bůh chce, abychom ho poznávali a proto k nám promlouvá.
Příběh Josefa promlouval k Izraelcům, které Mojžíš vyváděl z egyptského otroctví. Zasazoval jejich život do širšího kontextu a ukazoval jim Boží plány v jejich životě. Tento příběh ale promlouvá také k nám – nejenom, že nás učí o historii Izraele, ale učí nás o tom, jak vytrvat ve zkouškách, jak se spoléhat na Boha, když už není žádná viditelná naděje, a především nám ukazuje na Krista.
Když nevíte, co vlastně máte, snadno se stane, že to nedoceníte nebo to zahodíte kvůli něčemu, co má hodnotu mnohem menší. Tohle udělal Ezau – nechápal cenu svého prvorozenství, z něhož mu plynul nárok na požehnání, která Bůh slíbil Abrahamovi, a tak ho vyměnil za misku guláše. Vzdal se věčných požehnání za okamžité uspokojení. To na tom tedy moc nevydělal!
Čtrnáctý verš je korunou celé druhé kapitoly listu Titovi. Jednoduše shrnuje podstatu, základ evangelia, ukazuje na práci, dílo evangelia a nakonec jde k působení, k důsledkům evangelia. Je to verš, který je zaměřený cele na Pána Ježíše Krista a nás dovádí k pokornému uctívání v bázni Boží.
A to bude ta oslava Pána Ježíše, když ho jednoho dne uslyší všichni, na které zavolá. Ale dokud jsem světský člověk, přirozený člověk, tu pojímám všecko tak, jako ten Haman. Jestliže se nejmenší zmínečka ozve o oslavě, pak budu vždycky myslet na sebe. Já, takový Haman, a ještě chtít být oslavován!? „Komu čest, tomu čest, komu sláva, tomu sláva.“ Rád bych předkládal čtvero věcí.
Tyto rady a pokyny jsou určeny především začátečníkům na cestě za Pánem Ježíšem. Chtějí být ukazatelem této cesty, pomůckou k zachování duchovního života, slabikářem učedníků při vstupu do školy Ježíšovy.
Hojnost biblických míst má jim posloužiti k hlubší známosti Písma svatého. a k zakotvení jejich víry ve věčných pravdách Božího slova.
Kniha Přísloví je napsaná jako kniha napomínání, nabádání, vedení. Jsou zde dvě zásadní postavy, které vedou, které nabádají a napomínají – s oběma se setkáváme hned v první kapitole. Jednak je to otec, který vyučuje svého syna. A spolu s ním je tu žena. Vlastně v knize Přísloví najdeme ženu několikeré podobě. Tato žena může být na jedné straně matka (v. 8). Nejčastěji však vystupuje jako zosobněná Moudrost:
Př 1:20 Moudrost pronikavě volá na ulici, na náměstích vydává svůj hlas.
