Převelice tě rozplodím a učiním z tebe pronárody, i králové z tebe vzejdou. (Gn 17,6)
Bůh je ve svém zaslíbení Abrahamovi velmi konkrétní. Zaslibuje mu množství potomků, dokonce to, že ho učiní praotcem pronárodů. To je něco, na co nestačí jeden lidský život. To přesahuje hranice generací. Proto je tady naprosto nezbytná víra. Abraham nemohl udělat nic jiného, než věřit Bohu, spolehnout se na jeho slovo. A skutečně z něj vzešly mnohé národy. Vzejdou z tebe králové. Z Izmaela vzejdou knížata, z Izáka vzejdou králové. Králové vzešli jak z Ezaua, tak z Jákoba. A kromě krále Saula to byla především Davidova královská linie, která vzešla z Abrahama, a nakonec Pán sám – Král králů a Pán pánů! Bůh dává své zaslíbení a na nás je, abychom se na ně ve víře spolehli.
Nikdy, nikdy zanedbávejte Boží slovo, které obohatí vaše srdce nařízením i porozuměním. Vaše řeč, které vychází z vašich úst, potom bude jako vaše srdce: bohatá, chutná a duchovně zapálená. Naplňte svá srdce bohatou, štědrou láskou a proud, který poplyne z vašich rukou, bude právě tak bohatý a štědrý jako vaše srdce. Křesťané, pojďte do nádherných a bohatých dolů, volejte k Duchu svatému, aby učinil vaše srdce bohaté spasením.
Dnešní kázání bude mít tři části. Budeme se ptát: 1. Kdo přináší tuto zprávu? 2. Komu je tato Boží zpráva určena? A nakonec to nejdůležitější: 3. Co je obsahem toho zvěstování? 4. O kom tato zpráva mluví a co o něm vlastně říká?
V této kapitole se poprvé v Bibli objevuje slovo věřit, což je klíčové slovo, které se týká našeho spasení. Znovu si musíme zopakovat, že to není tak, že by zde víra nebyla již předtím, ale teprve na tomto místě v Písmu je na ní jasně poukázáno. Totéž můžeme říci také o spravedlnosti. Nový zákon nám ukazuje, že dávno před Abramem zde byli lidé, kteří věřili a byli spravedliví, ale teprve v Genesis 15 je nám to zjeveno úplně otevřeně.
V roce 1903 si kdesi v Rusku kdosi všiml vojáka, který hlídkoval na místě, kde k tomu evidentně nebyl žádný důvod. Když se ho zeptali, proč tam stojí, odpověděl, že jenom plní rozkazy. Zeptali se tedy velitele stráže, ale ani on nevěděl, proč by tam měla hlídka stát. Postupně se s touto otázkou dostali až k samotnému carovi, ale ani on to nevěděl! Proto nařídil, aby někdo odpověď vypátral, a nakonec se zjistilo, že na tom místě zasadila v roce 1776 Kateřina Veliká keř růží a postavila k němu hlídku. Keř uhynul už před nějakými osmdesáti lety, ale hlídka tam pořád stála. Tradice se mění těžko! A zvlášť těžko se mění náboženské tradice, protože lidé trvají na tom, že je zavedl Bůh.
Apoštol Pavel píše Titovi a ukazuje mu, jak má odlišit křesťany od těch, kteří se možná za křesťany považují, jistě se za ně vydávají, ale ve skutečnosti jimi nejsou. Jeho popis těchto lidí, kteří jsou v církvi, začíná už ve verši deset, kde Pavel říká, že jsou to lidé, kteří se nepodřizují a vedou prázdné řeči a proto je potřeba zavřít jim ústa. Nedovolit jim mluvit, nedovolit jim učit, nedovolit jim trhat stádo. Tento popis se verš za veršem stupňuje a vrcholí v posledním verši první kapitoly. Ale už v patnáctém verši Pavel jasně ukazuje, že lidé, o kterých mluví, jsou nevěřící, nejsou to křesťané. Pavlův popis ve verších 10-16 je veskrze negativní. Mnohem méně mluví o tom, kdo je křesťan a mnohem více mluví o tom, kdo křesťan není, jak křesťan nevypadá, co není křesťanům vlastní a podle čeho tedy můžeme rozpoznat opravdového křesťana od člověka, který se za křesťana považuje, ale není jím.
Znát Krista jako Boha, znát Ho jako člověka, znát Ho jako Bohočlověka, a to skrze Boží zjevení Jeho osoby, skutečně znamená mít věčný život v srdci. Ani nemůže být poznán jiným způsobem než prostřednictvím Božího a zvláštního zjevení.
