Před vodami potopy vešel Noe a s ním jeho synové i jeho žena a ženy jeho synů do archy. (Gn 7,7)
Noe věřil Bohu a byl ospravedlněn z milosti skrze víru. Jako jediný z celého pokolení, které tehdy na zemi žilo, věřil Bohu. Proto s ním Bůh sdílel informace o svém soudu, který postihne celou zemi. V této víře se Noe ukryl na místo, které mu Bůh určil, do archy, kterou vybudoval vlastníma rukama. Tohle je něco, co ukazuje na lidství Pána Ježíše Krista – on měl být a byl jedním z nás. Měl být z lidského pokolení. Byl přirozeným pokračováním lidského rodu. A přesto byl mnohem víc než jenom člověkem – byl a je Božím Synem, který byl detailně popsán v mnoha proroctvích, který byl zaslíben ode dne pádu. Pouze v něm je úkryt pro hříšného člověka, k němu a do něj musí člověk utéci, aby se zachránil před Božím hněvem.
Někteří lidé říkají, že nevydrží ani hodinu o samotě. Nemohou v takovém případě nic dělat, dokonce ani přemýšlet. Ovšem žádný křesťan takto mluvit nemůže. Stačí, když mu dám jedno slovo k přemýšlení – Kristus. Ať ho vyslovuje znovu a znovu. Nebo mu dám slovo Ježíš. Jen ho nechte, ať nad ním přemýšlí a zjistíte, že hodina utekla jako voda a že ani celá věčnost nebude dostatečná k tomu, abychom vyjádřili chválu svému Spasiteli.
Máme před sebou příběh, který je pozoruhodný v mnoha ohledech. Jako jeden z mála příběhů v Písmu popisuje, jak to bude po smrti. Ježíš jím navazuje na slova farizeů, kteří se mu posmívali kvůli Jeho učení o věrném správcovství a o správném zacházení s majetkem.
Problém nastal ve chvíli, kdy jsme s Chadem byli spolu už dost dlouho na to, abychom se začali kritizovat. Nestávalo se to často a nešlo o tvrdou kritiku, ale krůček po krůčku jsme oba začali vnímat, že dokonalost, kterou jsme v tom druhém viděli při chození, se vytrácí. Zjistili jsme, že pod tou snahou udělat na druhého dojem, byli jen dva lidé stejně nedokonalí jako ti všichni kolem. A protože jsem Chadova slova stavěla na tak nemožně vysoký piedestal, jakmile přišla kritika, hluboce mě zranila.
Žila jsem jeho komplimenty a chválou a umírala jeho kritikou, i když byla jemná.
Dnes večer nehodlám vstupovat do debaty o učení o vyvolení, abych jej dokazoval. To jsem už učinil jindy a jsem to připraven udělat znovu. Dnes mám za cíl hovořit o praktických dopadech, které jsou výsledkem z tohoto článku víry. My však nemůžeme přejít tento text, abychom si nevšimli, že si je velmi jistý, že jsou zde vyvolení a že tito vyvolení jsou zvláštním lidem. Protože oni jsou tady definováni jako ti vyvolení – tedy ti, kteří jsou jimi ve skutečnosti a pravdě.
Patnáctou kapitolu můžeme nazvat kapitolou Abramovy víry, zatímco 16. je kapitolou Abramovy nevěry. Po úžasném Božím jednání v 15. kap. bychom si mohli snadno myslet, že teď už Abram poběží přímou cestou za Bohem. Že se jeho noha neodchýlí ani na kousíček. Ale zkušenosti z našich vlastních životů, z našeho vlastního následování Boha nás přesvědčují o tom, že to tak jednoduché obvykle není.
Autor se nám snaží ukázat Ježíšovu nadřazenost v úloze našeho velekněze. Nechtěl, aby se jeho čtenáři pod hrozbou pronásledování vraceli zpátky k judaismu, a tak jim ukazuje, že Ježíš stojí nad lévijským kněžstvím a obětním systémem. Sice třeba nebýváme v pokušení opustit křesťanství a přejít k judaismu, ale když na nás přijdou zkoušky či zklamání, snadno nás to pokouší k tomu, abychom se odvrátili od Krista. Čelíme problémům, jejichž řešením je hlubší poznání Krista, ale my se místo toho obracíme ke světské psychologii, která nám nabízí způsoby, jak se s nimi vyrovnat nebo jak nahlédnout do vlastní minulosti. Nebo pro utišení svého trápení vyhledáváme hmotné jistoty nebo světská potěšení. Ale to, co opravdu potřebujeme, je vidět nadřazenost Ježíše Krista v úloze našeho velekněze, který je schopen dokonale spasit nás všechny, kteří skrze něj přicházíme k Bohu.
