Právoplatně povolaný úředník má podle Božího slova bránit zbožné a poctivé občany nebo poddané, a zvláště církev, před újmou ze strany bezbožníků, které má zabránit tělesnou silou a mečem, a s největší péčí má dbát na to, aby lidé byli správně vyučováni náboženství a aby se veřejně i soukromě drželi pravé zbožnosti a poctivosti.
Pavel dává efezské církvi celkem tři důvody, které ukazují, proč je tak důležité modlit se všechny, nejenom za některé lidi, proč se máme modlit i za vládce a za všechny v moci postavené a ty, kteří jsou nám nějakým způsobem nadřízení.
Pán Ježíš zřejmě říká: „Ta kapitola je má, to je můj úkol na světě, abych truchlící na Sijónu vedl k radosti a dával okrasu místo popela.“ Když to vidím, mám z toho radost. Rád bych vám to vychvaloval, ne, že bych vám to dovedl dát, abyste si to také chválili; to tak nejde, abych vás já z Písma přivedl k Bohu! Tak se to nemá. On se nejdříve nad vámi smiluje a dá vám důvěru k sobě samému a potom teprve máte důvěru k Písmu.
Všude v Písmu se hlásá, že jenom u Boha je bezpečí a kdo se k němu uteče, na toho žádné neštěstí nemůže dosáhnout. Proto není třeba to obšírně dokazovat, ale raději rozvážit, co a kde je ten hrad, bašta, věž, skála, štít Boží, kam se má uchýlit spravedlivý, a jak se tam má skrýt.
Na Velký pátek byl Pán Ježíš odsouzen a vydán Židům, byl ukřižován a byl pohřben. Jan říká, že se naplnilo proroctví: „Uvidí, koho probodli“ (J 19,37). Podívejme se nyní na toto proroctví ze tří úhlů pohledu z hlediska času – nejprve jako na zaslíbení spasení, dále na naplnění tohoto proroctví z přítomné chvíle, kdy došlo k těmto událostem na Golgotě a nakonec jako na minulou událost, tedy z naší současné perspektivy, jako na základ naší víry a nepohnutelný pilíř evangelia.
Představte si příběh marnotratného syna, který se vrátil domů. Předpokládejme, že když dorazil do domu, starší bratr mu přišel naproti. Předpokládejme, že starší bratr se stal vlídným a tvářil se přívětivě; a tu ho slyšíme říkat: „Pojď dál, bratře, vítej doma!“ Ale vidím, jak tam ten navrátilec stojí se slzami v očích, a slyším ho naříkat: „Chci vidět svého otce. Musím mu říct, že jsem zhřešil a dopustil se toho, co je zlé v jeho očích.“
Jako Boží děti si neustále potřebujeme připomínat, kdo je náš Bůh, jak je mocný, že je naprosto svrchovaný a vládne. Boží slovo jasně prohlašuje, že zvítězil – můžeme to vztáhnout jak na konkrétní události v dějinách, tak především na dílo kříže. Ježíš je vítěz!
Vzpomeňte si, co řekl jeden významný skotský svatý, když umíral. Někdo se ho zeptal: „Co teď děláš?“ Odpověděl: „Právě sbírám všechny své dobré skutky a házím je všechny přes palubu, přivazuji se k břevnu milosti a doufám, že na něm doplavu ke slávě.“ Tak to dělejte i vy; každý den upírejte svůj zrak pouze na Krista; a dokud bude váš pohled přímý, celé vaše tělo musí být a bude plné světla. Pokud však jednou zašilháš a podíváš se nejprve na sebe a pak na Krista, bude celé tvé tělo plné temnoty.
Charles Spurgeon
Největší nebezpečí nám hrozí od nás samých: naše zesláblá noha má tak tragickou tendenci klopýtnout. Prosme o více morální síly, abychom překonali svou náchylnost k uklouznutí. Někteří klopýtají, protože nevidí kámen na cestě: Boží milost nám umožňuje vnímat hřích, a tak se mu vyhnout. Prosme za naplnění tohoto zaslíbení a důvěřujme tomu, který své vyvolené podepírá.
Bůh využívá oharky, střepy, trosky. To, co ostatní považují za nehodné jejich pozornosti, je pro velkého Milovníka duší drahé a neocenitelné. Doutnající knot, nalomená třtina, žena hříšnice, umírající zloděj, oharek vyrvaný z ohně, zuhelnatělý a zčernalý a téměř nepoužitelný – ti, které člověk zavrhuje jako bezcenné – nízké věci světa a věci, které jsou v opovržení,
„Vláda je zkorumpovaná.“ To je pravda. „Mnozí politici se starají jen o sebe, ne o nás.“ To je také pravda. „Není třeba, aby se křesťané angažovali v politice. Naším úkolem je pouze hlásat evangelium.“ Tak moment, počkejte. To není pravda. Je smutné, že mnoho křesťanů zastává tento mylný názor.
Byl jeden chudák, asi šedesátiletý. Byl to drsný námořník, jeden z nejhorších mužů ve vesnici. Měl ve zvyku pít a zdálo se, že ho těší, když nadává a kleje. Jednu neděli však přišel do kaple, když jeden můj téměř příbuzný kázal na text o Ježíšově pláči nad Jeruzalémem. A ten chudák si pomyslel: „Cože? Copak by Ježíš Kristus někdy plakal nad takovým ubožákem, jako jsem já?“ Myslel si, že je příliš špatný na to, aby se o něj Kristus zajímal. Nakonec však přišel za kazatelem a řekl: „Pane, už šedesát let se plavím pod praporem ďábla. Je načase, abych měl nového majitele.
