Nejenom vánoční čas, ale každý den celého roku by nás měl vést k tomu, abychom pamatovali na dobrotu našeho Boha a velikost jeho milosrdenství. Ale v tomto období, kdy si tradičně připomínáme narození našeho Spasitele, tedy jeho první příchod na tento svět, bychom to měli dělat s ještě větší horlivostí. Je to přímo proti „duchu doby“, která se slovy „svátky klidu“ tlačí lidi do nejvíce hektického období celého roku.
Bůh ti říká: „Neboj se … já jsem tvůj štít a tvá přehojná odměna“ (Gn 15,1). Křesťane, uchop Boží slovo a osobně si ho přivlastni. Mysli na to, že slyšíš Ježíše říkat: „Já jsem však za tebe prosil, aby tvá víra neselhala“ (Lk 22,32). Mysli na to, že ho vidíš kráčet po rozbouřených vodách svého soužení, neboť je tam a říká: „Vzchop se, já jsem to, neboj se!“ (Mt 14,27). Ach, ta lahodná slova Kristova! Kéž ti Duch svatý dá pocítit, jak k tobě promlouvají.
V posledních letech se začala šířit teorie o modelu ploché země. Podle ní je země plochý kruhový disk, nad nímž obíhají slunce a měsíc. Varianty této myšlenky zastávali lidé již před tisíci lety, protože jim chyběly technologicky vyspělejší metody zkoumání našeho světa. Díky globální navigaci, pokroku v astronomii, vědě, vesmírnému cestování, geomapování, osobním letadlům atd. byla teorie ploché země z velké části vyvrácena. Nicméně navzdory důkazům někteří zastánci teorie ploché země vynakládají velké úsilí, aby svou teorii potvrdili jako pravdivou.
Nikdy jsem nepocítil touhu patřit k této skupině vagabundů, ale chutě se liší a někteří si myslí, že musí být lepšími bytostmi, protože pocházejí z normanských nájezdníků. Nýmandi najednou bobtnají, jako by byli někým. Všimněte si, že Jákob neříká: „Býval jsem doma u svého otce Izáka, muže velkého majetku.“
Vzpomínám si na kazatele, kterého jsem čas od času slýchával a který byl okouzlující. Byl vtipný a pronikavý. Pokaždé nás ohromil. Když jsme odcházeli ze sboru, mluvili jsme o tom, jak bylo kázání skvělé. Ale v pondělí ráno jsem si nikdy nevzpomněl, o čem to kázání bylo. Dojalo mě, ale těžko jsem si dokázal představit, co mě dojalo. Bylo tam spousta silných příběhů, ale nejsem si jistý, jestli nás něco učil.
Clifford Pond v článku Pluralita starších a diákonů napsal, že je těžké dopátrat se toho, proč církev opustila pluralitní způsob vedení a nahradila ho vedením jedním mužem, jemuž přiřkla nejrůznější označení: pastor, reverend, farář, kazatel, duchovní atd. Chtěl bych přesto krátce ukázat na pár důvodů, proč k tomu došlo a proč tomu tak stále je.
Pán nám žehná navzdory našim nedokonalostem a žádná generace nemá úplné pochopení jakéhokoli aspektu biblické pravdy. Není neúctou ke zbožným lidem v minulosti, když se dnes řídíme Písmem, ať už nás vede kamkoli, protože to znamená podřídit se samotnému Pánu.
Má-li svědomí vykonat svou práci a má-li zkroušené srdce pocítit svou bídu, je nutné, aby každý jednotlivec pojmenoval svůj hřích. Vyznání musí být velmi osobní. Mezi služebníky pravděpodobně neexistuje jiný hřích, o kterém by každý z nás měl s hlubším studem vyznat – „Vinen, opravdu vinen“ – než je hřích zanedbávání modlitby.
Pavel zdůrazňuje evangelium, zdůrazňuje dobrý boj, který máme bojovat, abychom si zachovali víru a dobré svědomí, zdůrazňuje vykonávání kázně v církvi a vyloučení těch, kteří žijí v hříchu, nelitují toho, nečiní pokání a tak se rouhají svému Vykupiteli. A proto na prvním místě žádá, aby se církev modlila.
Tak to, milí v Kristu přátelé, napsal řecky apoštol Petr a Kraličtí to věrně přeložili. Otevřete si, prosím, Jakuba 4,6: „Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost.“ Apoštol Jakub to také napsal řecky a Kraličtí to věrně přeložili. A pohleďte do Starého zákona, do Přísloví 3,34: „Poněvadž posměvačům on se posmívá, pokorným pak dává milost.“ Tak to napsal hebrejsky Šalomoun a Kraličtí to věrně přeložili.
Kritická teorie v sobě obsahuje určité pravdy. Například tím, že sesazuje z trůnu rozum a připomíná nám nároky znevýhodněných skupin ve světě v rámci západní civilizace i mimo ni, nám prokazuje nějakou službu, i když vychází z filozofického základu, který musíme odmítnout. V zásadě se však jedná o nebezpečnou a falešnou filozofii, která svou agresivitou a bezohledným prosazováním svých zastánců i jejich jednáním poškozuje a rozděluje společnost a ohrožuje církev.
Evangelista přivede do sboru všechny chudáky z okolí a i ti nejhorší lidé se sejdou, aby si ho poslechli. To by mělo být velkou radostí, ale v některých případech tomu tak není. Mnozí se pohoršují a v podstatě říkají: „Ne tak, Pane … No, opravdu, já … já … nerad sedím vedle někoho, kdo je tak špatně oblečený a tak odporně páchne. … Viděl jsem, jak přišla taková zhýralá žena, a měl jsem pocit, že musím odejít ze své lavice.“
