Dále Bůh řekl: „Toto je znamení smlouvy, jež kladu mezi sebe a vás i každého živého tvora, který je s vámi, pro pokolení všech věků. Položil jsem na oblak svou duhu, aby byla znamením smlouvy mezi mnou a zemí.“ (Gn 9,12–13)
Znamením této smlouvy se stává duha. Znamení smlouvy je vlastně takovou pečetí, podpisem smlouvy. Zářící duha zrcadlí zářící Boží milost a slitování. Zářící duha je potvrzením Božího rozhodnutí, že už nezahladí zemi potopou. Nevíme, jestli lidé znali duhu i před potopou, ale není to nakonec vůbec podstatné. I kdyby ji znali už dřív – a nemuseli, protože to mohlo na zemi vypadat trochu jinak – teprve nyní se duha stává znamením smlouvy. A znovu si můžeme všimnout, že znamení je spojeno s obsahem smlouvy. Když pršelo a potom přestalo, znamení se pravděpodobně objevilo. S každým deštěm mohli lidé propadnout panice, že znovu přijde to, co tady bylo a země bude znovu zatopena potopou a všechno živé zahyne, ale potom přestalo pršet a objevila se duha a lidé si měli připomenout Boží slib.
Zpochybnění prvních kapitol Genesis vede ke zpochybnění rozdílů mezi mužem a ženou, vede to k destrukci řádu ve stvoření, ve společnosti i v církvi, vede to ke zneplatnění Pavlových argumentů v prvním Timoteovi, které se týkají fungování církve, takže církev je následně budována spíše podle lidských představ než podle jasného vzoru, který nám dává Písmo.
Noemi neměla tušení o potížích, které měly během příštích zhruba deseti let ovládnout její život. Zdálo se, že vše jde hladce, dokud rodinu nezasáhla tragédie. Její manžel zemřel. Byla ponořena do velkého smutku. Písmo s velkým pochopením říká, že „zůstala sama“ (Rút 1,3). Alespoň měla své dva syny. Nepochybně našla útěchu ve svém zármutku, když se její synové oženili a ona našla útočiště v jednom z jejich domů. Dovedete si tedy představit, jak se její zármutek znásobil, když nejprve zemřel Machlón a pak Kiljón?
Milostivý Kristus ji ani učedníky, kteří za ni prosili, neposlouchal až do pravého času a řekl důvod: že není poslán od Boha, aby uzdravoval nemocné, ale pouze lidi z domu izraelského, tedy jen Židy. A ačkoli Kristus přímo nazval pohanský lid psy, ona si Kristova slova vypůjčila a dodala, že i psi jedí z drobků, které padají ze stolů pánů; a protože byla vytrvalá, pokorná a měla velkou víru, obdržela od Krista chválu pro svou víru a v tom, oč prosila, byla vyslyšena.
„Cožpak nás, Pane, neoživíš?“ Má duše, jsi si vědoma svého úpadku? Je tvé chození s Bohem méně časté, tvé city méně nebeské? Přibližuješ se ke slitovnici s menší ochotou, ochabuje tvé společenství s tvým Spasitelem? Je modlitba menší výsadou než dříve? Pulz duchovního života je slabší, neznatelný a nárazový? Chléb života už tolik nechutná? Viditelné, časné a hmatatelné vytlačuje neviditelné a věčné?
To jsou ty staré ideály a teď máte druhý chrám a nové ideály, lid Boží neskonale slavnější. Neboť co připravuje Pán Bůh pro svůj lid? Církev neskonale duchovnější, takže tvoří na světě zároveň království Boží. Možná, že vaše církev nebo naše není království Boží, ale když ta církev bude v takovém rozkvětu, jaký Bůh pro svět připravuje, tak ta církev je zároveň na světě království Boží.
Ukazuje na chlapíka před sebou, ale on sám je o dost větší chlapák. Neměl by se křivému smát, dokud nebude sám rovný, a ani potom. Nerad slyším, když havran křičí na vránu, že je černá. Slepec by neměl vyčítat bratrovi, že šilhá, a ten, kdo přišel o nohy, by se neměl posmívat chromému. A přece je to tak, že shnilá větev praskne první a ten, kdo by měl mluvit poslední, se ozve nejdřív. Rozehnaná prasata obtěžují ostatní, a kdo je plný chyb, ten chyby nachází. O druhých nejčastěji mluví špatně ti, kdo sami dělají nejvíce špatného.
