Největší nebezpečí nám hrozí od nás samých: naše zesláblá noha má tak tragickou tendenci klopýtnout. Prosme o více morální síly, abychom překonali svou náchylnost k uklouznutí. Někteří klopýtají, protože nevidí kámen na cestě: Boží milost nám umožňuje vnímat hřích, a tak se mu vyhnout. Prosme za naplnění tohoto zaslíbení a důvěřujme tomu, který své vyvolené podepírá.
Bůh využívá oharky, střepy, trosky. To, co ostatní považují za nehodné jejich pozornosti, je pro velkého Milovníka duší drahé a neocenitelné. Doutnající knot, nalomená třtina, žena hříšnice, umírající zloděj, oharek vyrvaný z ohně, zuhelnatělý a zčernalý a téměř nepoužitelný – ti, které člověk zavrhuje jako bezcenné – nízké věci světa a věci, které jsou v opovržení,
„Vláda je zkorumpovaná.“ To je pravda. „Mnozí politici se starají jen o sebe, ne o nás.“ To je také pravda. „Není třeba, aby se křesťané angažovali v politice. Naším úkolem je pouze hlásat evangelium.“ Tak moment, počkejte. To není pravda. Je smutné, že mnoho křesťanů zastává tento mylný názor.
Byl jeden chudák, asi šedesátiletý. Byl to drsný námořník, jeden z nejhorších mužů ve vesnici. Měl ve zvyku pít a zdálo se, že ho těší, když nadává a kleje. Jednu neděli však přišel do kaple, když jeden můj téměř příbuzný kázal na text o Ježíšově pláči nad Jeruzalémem. A ten chudák si pomyslel: „Cože? Copak by Ježíš Kristus někdy plakal nad takovým ubožákem, jako jsem já?“ Myslel si, že je příliš špatný na to, aby se o něj Kristus zajímal. Nakonec však přišel za kazatelem a řekl: „Pane, už šedesát let se plavím pod praporem ďábla. Je načase, abych měl nového majitele.
Ale jak lidi zavádí nedbalost a neopatrnost, tak na druhé straně (a téměř více) přílišná pečlivost a omylná opatrnost. Ta spočívá v tom, že si lidé proti přicházejícím pohromám na ochranu a obranu volí a chystají něco takového, co je před nimi uhájit a ubránit nemůže.
Je oslavován jako „la liberté garantie à la femme d'avoir recours à l'IVG“ (svoboda, která zaručuje ženám možnost podstoupit potrat), ale není to nic jiného než svoboda žen zabít své nenarozené dítě. Jedná se o nový pokrok v „kultuře smrti“ nebo „kultuře plýtvání“. Francie, která rok co rok stále překonává svůj vlastní rekord v ročním počtu potratů (233 000 v roce 2022), se tak stane jednou z prvních zemí, která zakotvila do ústavy potraty jako základní právo, což je úspěch, za který bychom se měli bezpochyby všichni stydět.
Svatý muž Job ve 14. kapitole své knihy řekl, že člověk narozený z ženy je krátkého věku a plný namáhání. To se zcela shoduje s každodenní zkušeností. Neboť kdokoli jsme se zrodili na svět, zase se odtud ztrácíme, a to tak rychle, že sotva se tu stačíme ohlédnout, již zase mizíme.
Celá myšlenka, že lidé v místní církvi zastávají úřad s předem předepsanou pracovní náplní, je Novému zákonu cizí. Důraz je kladen na používání darů a talentů, které Pán dal. Je to ale důležité? Domnívám se, že ano. Představa, že v církvích existují úřady, které je třeba obsadit, vedla k tomu, že církve jsou odhodlány obsadit tyto úřady i lidmi, kteří nejsou vhodně obdarováni.
Zaujalo mě slovo, které se v listu Židům používá pro starší. Zde jsou tito muži nazýváni vedoucími (13,7.17.24). Zřídkakdy, pokud vůbec, jsem takové muže slyšel nazývat „vedoucími“. Proč tomu tak je?
Odchod z církve je pro křesťany i pastýře bolestivé téma. A jistě to během posledních několika let díky covidu, krizi způsobené volbami a kritickou rasovou teorií okusil každý sbor. Je to jedna z nejsmutnějších věcí, které jsem zažil. A vím, že nejsem sám. Všichni moji kolegové pastýři v jiných sborech v naší oblasti zažili tento pohyb duchů, kdy se bratři a sestry doslova vytratili, odpojili se – žádná komunikace, žádný rozhovor. To není zdravý způsob, jak opustit církev.
Náš text vede přímo ke spasení – máme se modlit za to, aby lidé kolem nás, aby naši nadřízení, naši politici, policisté, soudci, bohatí podnikatelé, a vůbec všichni, jimž byla od Boha svěřena nějaká moc, byli spaseni. Nevíme, koho z nich Bůh před stvořením světa vyvolil ke spasení, proto se máme modlit a máme jim kázat evangelium.
Zahrajme si hru se slovy. Dokončete větu: „Kočka sedí na ...“ Představuji si, že jste měli různé možnosti, ale nejsilnějším uchazečem bylo pravděpodobně „gauč“. Pokud však přidám jednu větu na začátek, může se to změnit. Jaké slovo vás tedy napadne, když napíšu: „Micka je zase v kuchyni. Ta kočka sedí na ...“ Možná je teď nejpravděpodobnější odpovědí „stůl“, i když existují i jiné možnosti.
