Existuje takové místo, kterému se říká peklo. Ať vás nikdo neoklame planými řečmi. Když se lidem něco nelíbí, snaží se tomu ze všech sil nevěřit. Až Pán Ježíš Kristus přijde soudit svět, potrestá všechny, kdo nejsou jeho učedníky, strašlivým trestem!
Co je to dobrý vzhled? No, rozhodně to neznamená být nafoukaný a škrobený a povyšovat se nad ostatní lidi, protože povýšený pohled odpuzuje srdce, zatímco vlídná slova je získávají. Není to ani oblékání se podle posledních výkřiků módy, protože takové oblečení obvykle znamená dům zaneřáděný uvnitř a zápraží bez čistého bílého prádla.
Hned na úvod jsem musel přiznat, že se nepovažuji za žádného odborníka na vedení malých sborů, obnovy nebo revitalizační projekty. Existuje mnoho osob, které takovými odborníky jsou, ale já mezi ně nepatřím. Přesto mám pár slov, o která bych se s vámi mohl podělit.
Já mám na mysli, milí přátelé v Kristu, ta poslední slova: „A my jsme svědky všeho, co činil v zemi judské i v Jeruzalémě.“ Čeho jsme svědkové? Těch Božích fakt, že tu byl Pán a že umřel na zahlazení hříchů a že vstal z mrtvých. Kdo jsou svědkové? Tenkrát Petr a dnes my. Kdo to zakouší? Každý. Ty dvě věci vidíte každý hned: Velká Boží fakta a lidská svědectví, jež nám zjeví Boží cesty.
Můžeme mluvit o bohatství duchovního života v přímé souvislosti s těžkou práci při studiu Písma, v modlitbě a ve službě druhým? Možná právě zde nacházíme klíč k tomu, proč je tolik křesťanů vyprahlých, zmatených nebo zoufalých z hříšných stereotypů, které stále objevují ve svých životech.
A přece povstanou po čase, až zestárne spravedlnost a zesílí nepravost, ne knížata, ale zloději, ne správcové lidu Božího, ale ničemní vyděrači, skrblí lakomci bez milosrdenství, nebojící se Boha vševidoucího, kteří třikrát i čtyřikrát do roka měníce minci, upadají v osidlo ďáblovo ke zkáze lidu Božího.
Bůh slyší a odpovídá na prosby o slitování. Kdykoliv k Bohu někdo přichází v pokání s prosbou o milost, Bůh je vždycky věrný a nikdy takového prosebníka neodmítne. To je důvod, proč si stále potřebujeme připomínat jeho dobrotu, věrnost, laskavost a štědrost, a spolu s nimi také jeho dokonalou spravedlnost, svatost a slávu. Jenom tak může naše srdce pookřát i v temných obdobích jako je to, jímž nyní procházíme.
Náš nebeský Otec nás často přitahuje provázky lásky. Jak pomalu reagujeme na jeho jemné podněty! Přitahuje nás k tomu, abychom v něj věřili ještě jednodušším způsobem, ale zatím jsme nedosáhli Abrahamovy důvěry. Své světské starosti nenecháváme u Boha. Naše chabá víra vnáší do našich duší chudobu.
Světský člověk nemá duchovní zrak, jeho oči jsou pryč. Takto slepý zůstane – dokud mu Pán nevrátí zrak. Nevidí ani svůj ztracený stav, ani možnosti jeho nápravy. Pro něj hřích není hříchem, Bůh není Bohem, Kristus není Kristem, nebe není nebem, peklo není peklem, protože chodí ve tmě. Milá duše, ať se ti nic takového nestane! Jestliže ti Bůh dal zrak, není tvou povinností používat ho k jeho slávě? Ať jsou tedy tvé oči ve tvé hlavě a ne jako oči hlupáka, které „těkají po končinách země“ (Př 17,24).
Kdo nikoho lehkomyslně nesoudí, ten Pána Boha uctí více a své duši více prospěje, než kdyby byl jako svatý Vavřinec opékán na roštu.
My, kteří jsme spaseni, nacházíme odpočinek v Ježíši. Ti, kdo nejsou spaseni, získají odpočinek, pokud k němu přijdou, protože zde slibuje, že jim ho „dá“. Není nic svobodnějšího než dar; s radostí přijměme to, co nám ochotně dává. Nemáme si ho kupovat ani půjčovat, ale přijímat ho jako dar. Pracujete pod bičem ctižádosti, chtivosti, žádostivosti nebo úzkosti: On vás z tohoto železného otroctví vysvobodí a dá vám odpočinek.
Podobně jako sportovec používá míč, tak mnozí z nás používají náboženská slova. Házíme je hbitě po hřišti a učíme se s nimi zacházet obratně a s grácií. Jako odměnu získáváme potlesk těch, kterým se hra líbila.
