Jednou řekla Sáraj Abramovi: „Hle, Hospodin mi nedopřál, abych rodila, vejdi tedy k mé otrokyni, snad budu mít syna z ní.“ Abram Sárajiny rady uposlechl. (Gn 16,2)
„Opravdu Bůh řekl…?“ „Abrahame, opravdu máš mít množství potomků se svou ženou?“ Bůh ti zaslíbil potomstvo, ale možná to myslel trochu jinak. My víme a ukazovali jsme si to, že Bůh to myslel také trochu jinak, protože je tady i duchovní potomstvo Abrahama, ale to vůbec nebylo na pořadu dne v době Abrahama. Tady přichází zkouška a přichází velmi nenápadně. Ne, že by to bylo nemožné ji odhalit, ale nebylo to úplně jednoduché. Abraham se ocitl ve zkoušce a nerozpoznal, že jde o zkoušku. Jak je to možné? Církev je sloup a opora pravdy, ale musí stát na Slovu pravdy – a potom může rozpoznat, že přichází zkouška, pozná pokušení a má rozlišení na to, aby poznala, kdy a jak přichází Boží soud.
Když Kristus stál u Lazarova hrobu, musely mu po tvářích stékat slzy. Prostě čteme: „Ježíš plakal“ (Jan 11,35). Všichni přítomní viděli jeho slzy, ale on necítil žádné rozpaky. Ve 33. verši čteme, že když viděl Marii a její přátele plakat, nijak je neokřikl, neznevážil jejich zármutek, přestože se chystal vzkřísit Lazara z mrtvých.
Viděli jsme tam příkaz k proměně obnovou naší mysli, abychom poznali Boží dobrou vůli (v. 2), že opravdová láska nenávidí zlo definované Bohem a lpí na dobru definovaném Bohem, a že máme povinnost projevovat slovem i skutkem to, co Bůh definuje jako dobro, i tváří v tvář zlu, které je nám činěno. Konkrétně, pomsta patří Bohu, a i když zakoušíme zlo, nemůžeme vykonávat jeho hněv v jeho zastoupení. Když jdeme do Římanům 13, tyto závěry se stávají naším základem pro další studium.
Člověk, který byl stvořen k obrazu Božímu, měl naplnit zemi Božím obrazem – celá země se měla stát Božím královstvím. A tak to také jednoho dne bude. Ale nedojde k tomu skrze fyzické plození potomstva, ale skrze duchovní potomstvo, nikoliv skrze přirozené, tělesné narození, ale skrze nové narození, znovuzrození z Ducha svatého. A to je možné jenom skrze kázání evangelia všem národům až na sám konec země.
„Se mnou … se mnou!“ Rozumějte, takto nás volá Kristus. „Se mnou, a nikam jinam, než se mnou!“ Je tohle skutečně smysl Písně Šalomounovy? Podívejte se do starých biblických výkladů nebo poznámek. Tam se výslovně píše: ‚Kristus chválí ušlechtilost své nevěsty, příjemnost její řeči, její krásu, víru, lásku i její ovoce. Ona pak, protože ví, že on je pramenem všeho dobrého, jej také oslavuje a touží ho mít u sebe.‘ Tak tomu rozuměli naši předkové.
Zdá se, že existuje mnoho nedorozumění ohledně vztahu mezi typem osobnosti a křesťanským životem. J. C. Ryle řekl: „Milost nemění přirozený temperament, když mění srdce.“ To je pravda. V každé osobnosti je něco, co odráží Boží obraz a jasně září ze svatého srdce, a v každé osobnosti je něco, co má svá jedinečná pokušení ke hříchu kvůli porušenosti lidské přirozenosti.
Nevzdělaná populace je pro každý národ nebezpečným a drahým břemenem. Je snadnou kořistí prvního Abšalóma, Catilina, Wata Tylera nebo Jacka Cadea, kteří se objeví, aby ji svedli ke zlu. Ale říkám, že nikdy nesmíme zapomenout, že veškeré vzdělání, které může člověk získat, nezachrání jeho duši před peklem, pokud nezná pravdy Bible.
