Konečně přicházíme na to, co znamená „žít s kovidem“ nebo „žít v po-kovidovém světě“. Pro některé je to vítaná úleva. Pro jiné je život stále plný obav. Asi největší z nich je zátěž, která se v posledních letech podepsala na našich vztazích. Udělali jsme si čas na to, abychom zhodnotili, jak jsme během kovidu jednali se svými nejbližšími?
Druhý zlatý kus: Kdo strpí jedno zlé slovo kvůli Bohu, ten uctí Pána Boha a prospěje své duši více, než kdyby svůj hřbet zbil tolika metlami, kolik by se jich dalo nařezat v tom největším lese.
Kdo z nás někdy nepocítil rozmrzelost? A kdo by nevěděl, co to znamená? Dítě v kolébce, školák při hře, mládí v plné svěžesti, mužství v rozkvětu a zejména stáří - všichni, všichni pocítili rozmrzelost! Má duše, ty to dobře víš! Tvé hříchy, tvá padlá přirozenost, tvé slabosti – to vše tě vystavuje mrzutosti. Jak snadno se rozčiluješ! Jak rychle se dokážeš urazit! Jak rychle na sebe nabaluješ smutky kvůli své přecitlivělosti! Často reptáš nad svým údělem a bouříš se proti svému Stvořiteli.
Je dobré rozjímat o Božích věcech, protože jen přemýšlením o Písmu získáme z Písma skutečnou výživu. Člověk, který poslouchá mnoho kázání, nemusí být nutně dobře poučen o víře. Můžeme přečíst tolik náboženských knih, že přetížíme svůj mozek a ten nemusí být schopen pracovat pod tíhou obrovského množství papíru a tiskařské černi.
Z dnešního textu si ukážeme tři hlavní důvody, které vedly apoštoly k tomu, aby kázali Krista navzdory tomu, že jim to jejich vůdcové zakázali. Především to bylo proto, že Bůh vzkřísil Ježíše. Kristus žije, a proto musíme mluvit o jeho vzkříšení. Druhým důvodem, proč apoštolové kázali Krista, je, že Bůh vyvýšil toho, který byl ukřižován a učinil ho vůdcem a spasitelem. A poslední důvod je, že Bůh ho dal, aby přinesl Izraeli pokání a odpuštění hříchů.
Bůh má veškerou sílu. Tuto sílu nám může poskytnout a zaslíbil nám, že nám ji dodá. Bude pokrmem pro naše duše a uzdravením pro naše srdce; a tak nám dá sílu. Nelze říci, kolik síly může Bůh do člověka vložit. Když přijde Boží síla, lidská slabost už není překážkou.
Všechny události, které se ti přihodí, budou jako kurýři přinášející tajné dopisy jeho lásky, podepsané jeho rukou, a budou ti říkat, co máš dělat. Nic se nebude zdát nevhodné nebo náhodné. Ve všech věcech s ním budeš mít pevné společenství, dokud s ním neprojdeš celým svým životem.
První zlatý kus: Kdo dá pro Boha za svého zdravého života jeden haléř, ten Pána Boha uctí více, a své duši více prospěje, než kdyby po smrti dal tolik zlata, co by se ho mohlo vejít mezi zemi a nebe.
Pavel zdůrazňuje Titovi, že jeho učení má být odlišné od učení falešných učitelů. Ty však – ty – na rozdíl od těch, o nichž píše na konci předchozí kapitoly. Oni muži sice vyznávali víru v Boha, ale popírali ji svým životem (Prohlašují, že znají Boha, ale… – Tt 1,16). Proto měli a mají být umlčeni a přemoženi zdravým učením.
Cesta svatosti je tak přímá a jasná, že ani ta nejprostší mysl nemůže sejít z cesty, pokud po ní neustále kráčí. Světští mudrci mají mnoho odboček, a přesto se dopouštějí strašných omylů a většinou se minou cíle. Světská politika je ubohá, krátkozraká, a když si ji lidé zvolí za svou cestu, vede je přes temné hory.
Člověk se musí učit dávat, sám ze sebe to neumí. Ano, tomu a onomu to jde snadněji, ale více méně je každé srdce i k tomu měděnému krejcárku připoutáno, a což teprve k dvacetníku! – třeba že je to svatosvaté, že „není jeho život zajištěn tím, co má“ (Lk 12,15).
Má duše, proč hledáš své štěstí tady dole – v tomto padlém světě, kde je „všechno samá pomíjivost“? Často jsi to zkoušela, toužila jsi stále najít nějaké pozemské dobro. Právě tak často jsi dala za pravdu Šalamounovi, kazateli, že „všechno pomíjí“.
