Bůh splnil své sliby, které dal Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi. Teprve Jákob viděl, jak se tyto sliby naplňují, ale o to více mohl oslavovat Boží velikost. Zatímco v předchozí kapitole byl Josef hlavní postavou (ačkoliv Jákob hrál nezanedbatelnou roli), tak nyní se dostává do popředí opět Jákob. Duch Boží věnoval hodně místa v Písmu tomu, aby nám skrze Mojžíše zaznamenal poslední okamžiky Jákobova života.
Po posledním kázání jsem mohl náš cyklus kázání na List Židům uzavřít, ale cítil jsem potřebu udělat jakési stručné opakování, abych zdůraznil to úžasné téma Listu Židům: slávu Ježíše Krista. Ale jakmile jsem na to pomyslel, začal jsem si připadat jako malíř z mateřské školky, který by se pokoušel o repliku Rembrandtova mistrovského díla. Jak bych mohl učinit zadost tak vznešenému tématu, jakým je sláva Ježíše Krista? To daleko přesahuje moje schopnosti!
Člověk je bez rozumu, tedy jinými slovy hlupák. To není o vzdělání. Nerozumný člověk není v Písmu ten, kdo toho málo ví. Nerozumný člověk je ten, který něco ví, a nejedná podle toho. A takový je podle Písma každý člověk na této planetě. Jak je to možné? Každý člověk totiž ví o Bohu. Kristovo světlo osvěcuje každého člověka, který přichází na svět (J 1,9). Každý člověk dostal o Boha svědomí, které mu dosvědčuje Boží existenci. Čím více to člověk popírá, tím více je jeho svědomí poskvrněné a převrácené, a tím méně plní funkci, kterou plnit má.
Když, milí přátelé v Kristu, chápu, co mi ten text povídá, mám velikou radost. Ano, tuhle argumentaci, jakou zde vede Jan, si dám líbit, ale nejdřív to musím pochopit. A to se vám, jak uvidíte, přirozeně nestane. To je pouhá milost, když to pochopíte. Já jsem minulé léto v cizozemsku požádal o úřední zprávu o synodu evangelické církve a viděl jsem, že profesoři bohosloví navrhovali, aby členům církve bylo ponecháno na vůli, jestli chtějí věřit ve zmrtvýchvstání Pána Ježíše anebo nechtějí, a důvod byl: Když věda, tak věda! Aj, tak ti učení lidé myslí, že co pochopí ten přirozený člověk, když je vyškolený, je všecko, a co je nad to, že není?
Otčenášem nás Spasitel učí, ne jen jak se máme modlit, ale učí nás také, za co se máme modlit. Nezáleží tolik na způsobu jako na věci samé, ačkoliv věc musí mít vhodnou formu. Forma se musí přizpůsobovat obsahu. Forma Otčenáše je dokonalá, poněvadž obsah Otčenáše je dokonalý. Jeho obsah má naplňovat všechny naše modlitby. Není tím řečeno, že všechny prosby Otčenáše jsou pro každý okamžik života našeho stejné důležité.
Kdo se zajímá o spor, s nímž nemá nic společného a zaplétá se do něj kvůli tomu, že obě strany zná, nebo jsou to příbuzní nebo že si myslí, že na to má právo, které vyplývá z jeho postavení a v tomto sporu se přikloní k jedné straně a rozhněvá se, rozdmýchává věci do většího plamene a podněcuje jednoho proti druhému.
Sluneční světlo není nikdy vítanější než po dlouhém bdění v noční temnotě. Kristova přítomnost není nikdy příjemnější než po čase pláče kvůli jeho odchodu. Je smutné, že proto, abychom se naučili být vděční, potřebujeme ztratit svá požehnání. Truchleme nad touto pokřiveností naší přirozenosti a snažme se vyjadřovat vděčnost za Boží požehnání, abychom nemuseli naříkat nad jejich ztrátou. Toužíte-li po Kristu jako po stálém hostu, dejte mu všechny klíče od svého srdce. Nedovolte, aby před ním byla uzamčena jediná skříňka. Dejte mu přístup do každé místnosti a klíč od každé komůrky; tak ho přinutíte, aby zůstal.
Jaké slovo je jako Pánovo slovo a jaká moc je jako ta jeho? Pozemští vládci mohou mít silná slova – a žádnou moc. Ale u Boha to tak není. Jeho záměry neznají překážky. Jeho slovo nemůže nikdy selhat. Kdo může odolat jeho moci? U Boha jdou záměr, slovo a moc ruku v ruce.
Pokud se „moderní evangelizace“ zváží na vahách Písma svatého, ukáže se, že je nedostatečná; chybí jí to, co je nezbytné pro skutečné obrácení, chybí jí to, co je nezbytné, má-li se ukázat, že hříšníci potřebují Spasitele, chybí jí to, co povede k proměně života nového stvoření v Kristu Ježíši.
Možná již čtenář věří v Pána Ježíše Krista. To však samo o sobě není důkazem, že jste se znovu narodili a putujete do nebe. Nový zákon nám říká, že „Když byl v Jeruzalémě o velikonočních svátcích, mnozí uvěřili v jeho jméno, protože viděli znamení, která činil. Ježíš jim však nesvěřoval, kdo je“ (J 2,23–24). „Když takto mluvil, mnozí v něho uvěřili“ (J 8,30), avšak verš 59 ukazuje, že o něco později se ho ti samí lidé snažili ukamenovat! „Přesto v něho uvěřili [uvěřili v něj, ne pravdě o něm] mnozí z předních mužů …“ Ale běda!
A tak se tedy těš a těš, jak umíš a můžeš! Vždyť se na světě všechno těší a ty by ses neměl těšit? A co že by potěšení nebylo pro tebe v celém širém světě k nalezení? Copak jsi ze zcela jiného světa? I tak se těš – však ono tě to všechno přejde, až tě začne Pán Bůh těšit. Jestli začne! Neboť se smiluje, nad kým se smiluje, a slituje se, nad kým se slituje, jako že jich mnoho povolává a málo jen vyvoluje. Ale nad kým se smiluje, toho bere do učení – a ubohý ten učedník! Co ho kdy ještě těšilo, vše se mu vezme, vše, vše. Počkej jen, počkej, až bude-li i tebe Hospodin těšit!
Nepřišel jsem volat k pokání spravedlivé, ale hříšníky. (Lk 5,32)
To znamená takové, kteří se považují za hříšníky a tedy za ztracené. „Neboť Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo“ (Lk 19,10).
Bůh chce, aby duše skutečně pocítila hořkost hříchu předtím, než okusí lahodnou chuť milosti. Pluh usvědčení se musí zabořit hluboko a vyrýt do srdce hluboké brázdy, než tam Bůh zaseje drahocenné semeno milosti tak, aby bylo dost hluboko v zemi a mohlo vyrůst. To je neměnná Boží metoda při udělování milosti – začít usvědčením z hříchu.
