To je také práce

Když apoštol Pavel stál v Aténách uprostřed areopagu, tak asi, jako bychom řekli: „v Praze v novoměstské radnici“, a měl tu před sebou mudrce, řečníky, advokáty, radní a jiné pány, a roznícen v Duchu, spustil: „Muži aténští, vidím, že jste v uctívání bohů velice horliví …“ atd. – ano, to byla práce. A když ho tam v Lystře pokládali za Boha a už vedli býky s věnci před bránu, aby mu obětovali, a on roztrhne svůj oděv a křičí: „Co to děláte? Vždyť i my jsme smrtelní lidé jako vy. Zvěstujeme vám, abyste se od těchto marných věcí obrátili k živému Bohu …“ atd. – ano, to byla také práce. A když v okovech tam v Cesareji kázal před knížaty a králem, až Agrippa vyznal: „Málem bys mě přesvědčil, abych se stal křesťanem“, a tu Pavel: „Kéž by dal Bůh, aby ses nejen ty, nýbrž i všichni, kdo mě slyší, stali dříve nebo později tím, čím jsem já – kromě těchto pout“ – ó jistě, to byla také práce. A tak a v takové práci si Pavla vždy představujeme. Ale když přišel do Korintu a nalezl tam Žida jménem Akvilu, který měl stejné řemeslo jako on a bydlel u něho a pracoval spolu s ním a svýma rukama získával to, čeho mu bylo  potřebí – to přece byla také práce. A i když se se nám to ani nezdá být možné, byl to stále ten náš Pavel, a ta práce jako by byla práce pro něj! – Podívejme se tam k němu, snad ho přece jen poznáme.

V které ulici ten Akvila bydlel, nevíme, ale na tom nic nezáleží. Strašný hřmot a hluk byl v Korintu jistě v každé ulici, vždyť to byl Korint, tak jako bychom řekli Hamburk nebo aspoň dvě Prahy. – Jsme před domem. Byl to asi prostranný dům, aspoň tak se to zdá být, že Akvila byl člověk zámožný – později míval „církev“ a „domácí shromáždění ve svém domě“, a pak vůbec k zhotovování stanů bylo zapotřebí nějakého kapitálu. Byl to snad velký závod, celá továrna na stany, v níž bylo zaměstnáno mnoho lidí a mnoho jich vcházelo i vycházelo. Nemilé by to Pavlovi jistě bylo nebylo. – Vstoupíme. Vpředu jsou dílny a snad krám, dále jak to v starých domech bývalo, dlážděný dvůr a kolem něho krytá chodba, a někde vzadu měl Pavel svůj pokojík. Hned v síni slyšíme zpěv: mužské silné hlasy a mezi tím klepání a šustění a celý ten ruch, jejž práce s sebou nese. Neboť jak by ten, kdo seděl v nejhlubším žaláři a měl nohy sevřené kládou, o půlnoci „zpíval písničky Bohu“, a který i jiné vyzýval, aby „navzájem se napomínali žalmy a chválami a duchovním zpěvem a s milostí zpívali ve svém srdci Pánu“ – jak by seděl s jinými u práce a mlčel. Ne, to si opravdu nedovedu představit. A si skutečně mlčky hleděl svého, na co tu asi myslel? – Ó, jistě také na to, že bude večer  v synagoze kázat! Vždyť i když se našli i jen náhodní posluchači, tu se Pavel dlouho nerozmýšlel, má-li jim kázat. A co jim asi kázal? – „Uvěřil jsem, a proto mluvím“, a „ústa mluví, čím srdce přetéká“. – Ale těžko si dokážeme představit Pavla, že by věděl, že bude večer kázat a nezabýval se tím ve své mysli a nemodlil se za to.

Stojíme v dílně. Sestává z vícera oddělení: tu leží hromady rozmanitých kůží, z nichž se zhotovovala vnitřní stěna stanů; tu zas skvostné i hrubší koberce a čalouny, které sloužily ke stejnému účelu; tu kment, tu šarlat, tu hyacint, tu látka dvakrát barvená, tu načechraná vlna bílá jako sníh – vše to do vnitřku stanu k pohodlí a k okrase. A kdo ví, jestli tu také nestály tkalcovské stavy a jestli sám Pavel někdy za některým nesedal! Buď jak buď – těžko si představit, že by Pavel při vyrábění stanů nemyslel na stánek: „Hospodine, kdo smí pobývat v tvém stanu? Ten, kdo žije bezúhonně!“ Takto mu jeho práce připomínala mnohé a mnohé texty z Písma. Dnes říkal ostatním dělníkům o tom, že „kdo v úkrytu Nejvyššího bydlí, přečká noc ve stínu Všemocného … Nestane se ti nic zlého, pohroma se k tvému stanu nepřiblíží“. Včera snad vykládal o tom, že „den v tvých nádvořích je lepší než tisíce jinde; raději chci stát před prahem domu svého Boha, než prodlévat v stanech svévolnosti“ a předevčírem, že se mu trochu zastesklo, snad měl na mysli to: „Běda mi, musím dlít jako host v Mešeku, pobývat při stanech Kédarců!“

A co teprve když došlo na koupi a na prodej! Já bych představoval, že když měl něco takového dělat, začal Pavel mluvit o tom stanu, o kůži a o čalounu, o látce a hyacintu, co to stojí a co to stojí, a než se kdo nadál, byli už u zcela jiných věcí. „Věříš prorokům? Vím, že věříš.“ „Boží slovo nemůže být zmařeno.“ „A já vám přináším radostnou zprávu, že slib, daný našim praotcům, splnil Bůh nám, jejich dětem, a vzkřísil Ježíše.“ A to všechno se dělo tak nějak samo, nenuceně, bez nátlaku a přirozeně, že to ani jinak být nemohlo.

Jiným psal: „Ať tedy jíte či pijete či cokoli jiného děláte, všecko čiňte k slávě Boží“, a jak psal, tak jednal, a jak jednal, tak psal. A proto tam na areopagu byl jenom Ježíš Kristus a jeho sláva, v Lystře byl Ježíš Kristus a jeho sláva, v Cesareji byl Ježíš Kristus a jeho sláva, ale i když přišel do Korintu a nalezl Žida Akvilu, který měl stejné řemeslo, jako on a dělal u něho, i tu byl všechno a ve všem Ježíš Kristus ten ukřižovaný a jeho sláva, a ať už tomu říká, kdo chce, jak chce – to je také práce.