Obsah modlitby

• … aby se konaly … modlitby… za všechny lidi, za vládce a za všechny, kteří mají v rukou moc… (1Tm 2,1–2)

Na tomto místě se v 1. Timoteovi v praxi setkáváme se zdravým učením o církvi. Církev je komunitou, společenstvím svatých. Společenství znamená, že k sobě patříme ještě jinak než k ostatním lidem, máme spolu jiný vztah než s ostatními. Jsme spojeni, jsme oddáni jeden druhému, nejsme si cizí, ale jsme si blízcí. Možná ne lidsky, protože máme různé zájmy, jsme z odlišných prostředí, máme různé zvyklosti, ale přesto je tady něco, co nás spojuje víc než cokoliv jiného – a to je Kristova oběť. Jsme vykoupeni a už nepatříme sami sobě, ale patříme Bohu. Všichni jsme součástí jeho rodiny (Ef 2,19). V Kristu jsme sourozenci – a toto duchovní pouto je silnější než jakékoliv jiné, protože přetrvá na věčnost. A jednoho dne budeme dokonalým společenstvím, budeme dokonale spojeni jeden s druhým a mimo církev, resp. mimo hlavu církve, Krista, nás nebude zajímat nic jiného. 

Ale nyní je církev ve světě. Ještě nevešel plný počet pohanů, ještě nebyli zachráněni všichni vyvolení z Židů, a ačkoliv je církev společenstvím, není a ani nemá být uzavřeným společenstvím. Nejsme ze světa, jsme společenstvím svatých, ale jsme ve světě (J 17,14-15) – a proto se máme modlit za všechny lidi a za všechny v moci postavené. Máme být městem, které leží na hoře, máme být svící, která hoří na svícnu, solí a světlem tomuto světu (Mt 5,13-15). 

Církev není uzavřenou skupinou striktně oddělenou od okolního světa (1K 5,10), ale má se dívat do světa, modlit se za svět, modlit se za všechny lidi a spolu s nimi také za vládce, v originále je za krále (jichž je v současnosti v celém světě necelých třicet) a za všechny dosl. představené, tedy za všechny, kteří jsou v nějakém postavení, kteří mají nějakou moc. Není zde nijak specifikováno, o jakou moc se jedná – jsou to lidé na předních místech – v politice, v ekonomice, v práci, ve společnosti. Což nám ukazuje, že církev nemá žít odděleně od světa, protože se má modlit za ty, kdo vládnou – a to i přes to, že se nám nemusí líbit, jak vládnou a co dělají, máme se modlit za ty, kterým je svěřena nějaká autorita – může to být nadřízený v práci, může to být policie, máme se modlit za soudce nebo za místní politiky na radnici.

Je smutné, že mnozí křesťané dnes žijí tak, jako kdyby svět kolem nich neexistoval. Je to určitý druh sobectví, který bývá zahalován do zbožného roucha tzv. nezabývání světskými věcmi. Jak se však křesťané mohou modlit za ty, kteří stojí v autoritě, když vůbec nevědí, kdo to je? Jak se mohou modlit za problémy společnosti, když se před nimi schovávají za hradby své „zbožnosti“? 

Takto žila poměrně dlouho například stará jednota bratrská. Krajířové z Krajku se stali významnými ochránci jednoty a umožnili jí být v Mladé Boleslavi, z níž se velmi brzy stalo významné centrum bratrského života. Ale bratři zastávali názor, že mají být oddělení od světských věcí, takže se nechtěli podílet na správě města. Přesvědčilo je mimo jiné to, že se stali špatným svědectvím pro své sousedy, kteří museli nést všechnu zodpovědnost za správu celého města, zatímco bratři si nechtěli „špinit ruce“ těmito světskými věcmi. 

Nejsme ze světa, přesto jsme ve světě a máme být tomuto světu solí a světlem. A nepůjde to jinak, než že se budeme muset o tento svět čas od času zašpinit. Varovným příkladem může být J 18,28, kdy Židé nechtěli vejít na nádvoří Pilátova paláce, aby se neposkvrnili, ale jejich srdce byla plná zášti vůči Pánu Ježíši a touhy zabít ho.

Znáte někoho na radnici tam, kde žijete? Modlíte se za své nadřízené? Víte, kdo je poslancem nebo senátorem ve vašem obvodě? Boží slovo nám přikazuje, abychom se za tyto lidi modlili! Proč se za ně máme modlit? Odpověď nacházíme v druhé polovině druhého verše:

• … abychom mohli žít tichým a klidným životem v opravdové zbožnosti a vážnosti.