Proč církve nezastaví pastory, kteří se dopouštějí duchovního zneužívání?
V posledních několika měsících jsem pracoval na sérii blogových příspěvků o duchovním zneužívání, kterou jsem nazval „Bully Pulpit“. Předchozí díly si můžete přečíst zde (1), zde (2), zde (3) a zde (4).
Jedním z cílů této série bylo připravit půdu pro mou přednášku o duchovním zneužívání na národní konferenci TGC. 12. dubna v 11:00 povedu panelovou diskusi na toto téma se svými přáteli Danem Dorianim a Johnem Yatesem. Pokud se chystáte na konferenci TGC, přijďte se k nám přidat, nebo se můžete připojit online.
Konference se blíží, a proto bude tento příspěvek posledním v mé blogové sérii. Právě však píšu celou knihu na téma duchovního zneužívání, takže se na ni můžete těšit v průběhu příštího roku nebo někdy později.
V závěrečném příspěvku této série (autor později k tématu napsal další články, takže je jako sérii budeme publikovat všechny – pozn. red.) se dostáváme k jedné z nejznepokojivějších otázek vůbec: Proč církve nezastaví pastory, kteří se dopouštějí duchovního zneužívání?
V jednom příběhu o zneužívání za druhým se odehrává stále stejná tragická řada událostí. Pastor, který se dopouští zneužívání, pokračuje ve svém destruktivním chování dlouhé roky, až se konečně někdo ozve. Ale ani tehdy většina církví nic neudělá (ve skutečnosti mnoho církví dokonce útočí na oběti). A i když církev něco podnikne, jde často o polovičatou a nedostatečnou reakci. A i když se výjimečně stane, že církev pastora kvůli zneužívání nakonec odvolá, vede to jen k další otázce: Proč vám trvalo tak dlouho, než jste zasáhli? Proč jste toto chování tolerovali 25 let?
Důvodem, proč si klademe tyto otázky, je to, že vždy existují důkazy – vlastně spousta důkazů – o destruktivním chování těchto zneužívajících pastorů. Jak jsme si všimli v předchozím příspěvku, zneužívající pastoři za sebou často zanechávají „pole rozbitých vztahů“ nebo „stopu mrtvých těl“. Proč tedy církve tu stopu mrtvých těl nevidí? Proč si to nedávají dohromady?
Existuje mnoho důvodů, proč církve nevidí, co se děje. Domnívám se však, že k tomuto problému výrazně přispělo několik teologických nedorozumění. Podívejme se na tři z nich.
Nesprávné chápání úplné zkaženosti
Reformovaní věřící často hovoří o úplné zkaženosti – o tom, jak je hřích hlubší a zhoubnější, než si uvědomujeme, a jak ovlivňuje každý aspekt našeho života (činy, mysl, vůli). V důsledku toho má každý člověk (dokonce i pastoři) potenciál dopustit se závažných zločinů.
A přesto, i když tuto doktrínu na papíře vyznávají, je úžasné, jak rychle se na ni zapomíná, když dojde na případy duchovního zneužívání. Jakmile se někdo odváží promluvit o zneužívajícím chování, obvykle se setká s vlnou námitek ve stylu: „Znám toho pastora a on by něco takového nikdy neudělal.“ Nebo: „Ten pastor po léta žehnal a pomáhal nespočtu lidí. Proto by něco takového nikdy neudělal.“
Jinými slovy, místo aby se tyto obavy braly vážně a pečlivě prošetřovaly, jsou zamítány jako v podstatě nemožné (nebo alespoň tak nepravděpodobné, že si nezaslouží další pozornost).
A v tragické ironii osudu obhájci toho pastora, který se dopustil zneužívání, často zpochybňují integritu a charakter obětí a naznačují, že se snaží danou osobu „pomlouvat“ nebo pošpinit její „dobré jméno“.
Doktrína o úplné zkaženosti je tedy zapomenuta, jde-li o pastora, ale nepřestává platit, jde-li o oběti.
V loňském roce (článek byl napsán v r 2021 – pozn. red.) nám však případ Raviho Zachariase bolestivě ukázal, že i ti nejrespektovanější a nejoblíbenější vedoucí mohou být schopni nevýslovné zvrácenosti. Ravi měl své obhájce, kteří tvrdili, že by takové věci nikdy nemohl udělat a nikdy by je neudělal. Ukázalo se však, že je ve skutečnosti udělal.
To samozřejmě neznamená, že bychom měli opustit presumpci neviny. Jak však v souvislosti s případem Raviho Zachariase poznamenal David French: „Žádná organizace nemůže dovolit, aby šok z hrozných obvinění (nebo přesvědčení, že ‚já ho znám, on by to neudělal‘) proměnil presumpci neviny v naprosto nevhodný předpoklad, že žalobce lže.“
Nesprávné chápání milosti
Křesťanství se ve své podstatě vždy točí kolem milosti. A v posledních letech, zejména v reformovaných a evangelikálních kruzích, se milosti dostává nové pozornosti – a to je dobře.
Aby však někteří zdůraznili krásu této milosti, zašli ještě o krok dál. Vzhledem k tomu, že jsme zoufalí hříšníci spasení milostí, usuzuje se, že tedy nemůžeme rozlišovat mezi různými stupni hříchu. Nyní tedy více než kdy jindy slýcháme výroky jako „všechny hříchy jsou stejně závažné“ nebo „všichni jsme stejní hříšníci“. Taková slova mají za cíl hájit milost; je to jen jiný způsob, jak říci, že nikdo není lepší než kdokoli jiný.
Tento výrok „všechny hříchy jsou stejně závažné“ je částečně pravdivý, záleží však na tom, co tím člověk míní. Pokud tento výrok použijeme pouze k tomu, abychom naznačili, že jakýkoli hřích stačí k tomu, aby nás oddělil od Boha a vyvolal jeho hněv, pak by to bylo správné. Bůh je tak svatý, že jakékoli porušení jeho zákona, ať už se nám jeví jakkoli bezvýznamné, je v jeho očích přestupkem, který si zaslouží odsouzení.
To však není jediný způsob, jakým se tato věta používá. Jiní ji používají jako způsob, jak „srovnat“ všechny hříchy tak, aby se od sebe nedaly odlišit. Nebo, jinými slovy, tato věta se používá k tomu, aby vykreslila všechny lidské bytosti jako naprosto stejné.
Tento pohled je však z řady důvodů velmi problematický. Zaprvé, tvrzení, že všechny hříchy jsou stejné, znamená zaměňovat důsledek hříchu se závažností hříchu. Ačkoli jsou všechny hříchy rovnocenné ve svém důsledku (oddělují nás od Boha), nejsou všechny stejně závažné. Bible totiž jasně rozlišuje mezi hříchy. Některé hříchy jsou závažné z hlediska dopadu (1K 6,18), z hlediska viny (Ř 1,21–32), z hlediska zaslouženého soudu (2Pt 2,17; Mk 9,42; Jk 3,1) a z hlediska toho, zda je člověk způsobilý pro službu (1Tm 3,1–7).
Ještě důležitější však je, že toto nepochopení milosti bylo zneužito k obhajobě špatných vedoucích. Tvrdí se, že pokud jsme všichni stejní hříšníci, měli bychom těmto špatným pastorům dát šanci. Jsou to také hříšníci, stejně jako my ostatní. Tvrdit něco jiného znamená postavit se do role soudce nad nimi; znamená to vydávat se za spravedlivější než ostatní lidé. Jinými slovy, musíme jim „prokázat milost“.
Je těžké dostatečně zdůraznit, jak destruktivní a škodlivý může být tento druh teologického omylu. Obětem vnucuje pocit, že za to mohou vlastně samy; jako by to bylo právě jejich vlastní „neodpouštějící“ srdce, které brání „usmíření“. Navíc zcela opomíjí ohavnost samotného zneužívání. Zapomíná, že některé hříchy jsou horší než jiné. A někteří hříšníci jsou horší než jiní. A pastýř, který zneužívá ovce, patří k těm nejhorším. Navíc takové zneužití milosti ignoruje všechny pasáže Písma o dodržování spravedlnosti, poctivosti a obraně nevinných.
Nesprávné chápání konfliktu
Je smutné, že existuje ještě jeden způsob, jakým se nesprávné chápání milosti využívá k obhajobě pastýřů, kteří se dopouštějí zneužívání, a k dalšímu ubližování obětem. Tvrdí se, že pokud jsme všichni stejně hříšní, musí to znamenat, že za konflikt nesou stejnou vinu jak pastýř, který se dopouští zneužívání, tak oběť. Nesprávné chápání milosti se tedy využívá k bagatelizaci ohavnosti zneužívání a k zdůraznění hříchů oběti (ať už jsou jakékoli).
V takové situaci rady starších obvykle vydávají prohlášení typu: „No, všichni tady jsou vinni hříchem.“ Nebo: „Vinu nesou obě strany.“ Jinými slovy, zneužívání, kterému byli vystaveni, zjednodušeně přetvořili na pouhý „konflikt“. Tvrdí, že se to nijak neliší od toho, když se prostě neshodli Pavel a Barnabáš.
Pokud byla předchozí chyba sama o sobě tragická, tato druhá může být ještě horší. Je těžké si představit větší zneužití učení o milosti, ale bohužel se to děje neustále – ironicky právě v církvích, které nejhlasitěji hlásají právě milost. Tyto církve se dopustily toho, že mylně předpokládaly, že všechny hříchy jsou si rovny a že všechny konflikty jsou si rovny, pokud jde o vinu a zodpovědnost. Místo aby pomáhaly, ve skutečnosti oběť ještě více zneužívají.
Bylo by to jako vzít situaci, kdy manžel týrá svou ženu, a říct jim, že stačí, když se oba vyzpovídají ze svých hříchů a zajdou do manželské poradny. To by však byla tragická chyba. Případ týrání není jen „konflikt“. Nejedná se o rovnocenný vztah. Samozřejmě, i manželka je hříšnice. Ale ať už se dopustila jakýchkoli hříchů, neospravedlňují manželovo týrání, ani by neměly odvádět pozornost církve od toho, aby se řešení tohoto týrání stalo prioritou.
Závěr
Měli bychom si uvědomit, že i když církve nezastaví pastýře, kteří se dopouštějí zneužívání, neznamená to, že není žádná naděje. Poté, co v Ezechielovi 34 pokáral špatné pastýře Izraele, Bůh slibuje, že on s nimi něco udělá: „Hle, chystám se na ty pastýře… Vysvobodím své ovce z jejich chřtánu“ (v. 10).
A udělá pravý opak toho, co udělali špatní pastýři Izraele. Ti zachránili svůj život na úkor ovcí, zatímco Ježíš zachraňuje ovce na úkor svého vlastního života.
Přidat komentář