Proč se Ježíš stal člověkem (Žd 2,16-18)

Kdybyste měli chodit po ulicích a náhodně se lidí ptát, co potřebují ze všeho nejvíc, asi byste dostali spoustu nejrůznějších odpovědí. Někteří by řekli: „Nejvíc bych potřeboval dostat pořádné zaměstnání. Teď jsem na tom tak, že nezvládám platit účty ani splácet dluhy.“ Jiní by možná prohlásili: „Nejvíc bych se potřeboval zbavit osamělosti. Potřeboval bych partnerku nebo pár dobrých přátel.“ A další odpověď by třeba zněla: „Moje rodina je jedno velké bitevní pole. Manžel se chová krutě vůči mně i vůči dětem a děti jsou vzdorovité a drzé. Potřebovali bychom, aby v naší rodině zavládl mír.“

Kdybychom zavítali do chudé země jako třeba do Indie nebo do Bangladéše, odpovědi na naši otázku by se spíš týkaly holého přežití: „Trpím hladem. Potřebovala bych jídlo!“

Umírám na nemoc, kterou by se dalo vyléčit, ale nedostanu lék, který bych potřeboval.“ „Žiju na ulici. Potřeboval bych střechu nad hlavou.“

Aniž bych chtěl zpochybňovat oprávněnost kterékoli z těchto potřeb, musím říct, že podle Bible jsou lidé, kteří takto odpovídají, slepí vůči tomu, co skutečně potřebují ze všeho nejvíce. Jejich nejdůležitější potřebou je, aby jim Bůh odpustil hříchy a dal jim věčný život.

Potřebují se dozvědět, jak žít v souladu s Božím slovem, aby mohli svým životem přinášet Bohu slávu. Pokud tuto skutečnost ztratíme ze zřetele, můžeme naplňovat všechny potřeby, které si lidé uvědomují, a jejich nejdůležitější potřeba zůstane nenaplněna. A kdyby teď zemřeli, stráví věčnost v pekle.

Právě jsem si přečetl působivou knihu K. P. Yohannana Revolution in World Missions (Revoluce ve světových misiích) [GFA books]. Yohannan vyrůstal v Indii a až do sedmnácti let chodil bos (s. 55). Kázal evangelium po celé Indii. Není lhostejný k tíživé bídě, která v Indii panuje; důrazně se však vyjadřuje proti tomu, abychom se nechali rozptylovat naplňováním materiálních potřeb a zanedbávali přitom potřeby duchovní. Říká, že v Indii zakládali britští misionáři školy a nemocnice sto padesát let, a žádný pozorovatelný dopad na jejich církve ani společnost to nemělo (s. 103, 110).

Tvrzení, že lidé nebudou naslouchat evangeliu, když jim napřed nenabídneme něco jiného, je podle Yohannana jednou ze satanových lží (s. 109). Sedával na ulicích Bombaje se žebráky, kteří byli na pokraji smrti. Říkal jim, že sice nemá hmotné prostředky, které by jim mohl dát, ale přišel jim nabídnout věčný život. A u mnohých se dočkal odezvy. Vysvětluje (s. 111):

Na skutcích milosrdenství není nic špatného – ale nesmíme si je plést se zvěstováním evangelia. Programy zajišťující potravinovou pomoc mohou člověka zachránit před smrtí hladem. Zdravotnická pomoc dokáže prodloužit život a bojovat s nemocí. Projekty zaměřené na zajišťování bydlení mohou přispět k tomu, že tento dočasný život bude pohodlnější – ale jedině evangelium Ježíše Krista může vysvobodit duši z života hříchu a zachránit ji před věčností v pekle!

Proto bychom měli v první řadě a především klást důraz na evangelizaci a výchovu učedníků. Sociální péče je důsledkem evangelia. Nesmíme zapřahat vůz před koně (s. 106, 99). Tento fakt přímo souvisí s naším textem. Mnozí si totiž tyto verše přečtou a řeknou si:

„To nemá nic společného s tím, co bych potřeboval já. Potřebuju si najít práci. Potřebuju si vyřešit svoje osobní problémy. Právě teď na mě tlačí spousta různých věcí. Tyhle verše se mě netýkají.“

Jenže tím, co my všichni potřebujeme ze všeho nejvíc, je velekněz, který by nás, hříšníky, smířil se svatým Bohem. Žd 2,17 ukazuje, že tímto milosrdným a věrným veleknězem je Ježíš. A pokud Ježíš je vaším veleknězem, potřebujete se ze všeho nejvíc naučit vítězit nad mocí hříchu, která vám zničí život, jestliže se jí nepostavíte na odpor. Verš 18 pak ukazuje, jak vám Ježíš může ve vašem pokušení přijít na pomoc.

Abych to zopakoval: v první kapitole autor svým čtenářům, kteří byli v pokušení opustit Krista a vrátit se k judaismu, ukázal, že v Ježíši nám Bůh řekl své poslední slovo. Jako Boží Syn je Ježíš září a dokonalým vyjádřením Boží podstaty. Nese všechno svým mocným slovem (1,3). Sedí po pravici Božího majestátu na výsostech a převyšuje všechny andělské bytosti (1,4-14). Když je stručně napomene, aby se nenechali unášet proudem (2,1-4), ukáže, že Ježíš není jen věčným Božím Synem, ale že je také plně člověkem. Božím původním záměrem bylo, aby člověk panoval nad zemí, ale tomuto záměru se do cesty postavil pád (2,5-8). Ježíš svým vtělením a smrtí za naše hříchy dobyl zpět to, co jsme pádem ztratili (2,9-10). Jako vůdce naší záchrany se Ježíš stal člověkem, aby nás přivedl k Bohu (2,11-15). Náš text dále rozvíjí téma Ježíšova lidství a vysvětluje, proč se Ježíš stal člověkem:

Ježíš se stal člověkem, aby mohl jako náš velekněz obětovat sám sebe za naše hříchy a přijít nám v našem pokušení na pomoc.

Autor uvádí tři skutečnosti:

1. Ježíš se stal člověkem, a ne andělem, protože přišel zachránit lidi (2,16).

Autor zde uzavírá argumentaci, kterou otevřel ve verši 2,5. Řekl, že Bůh umístil člověka na zem, aby zde vládl, a že úkolem andělů je být „duchem, vyslaným k službě těm, kdo mají dojít spasení“ (1,14). Slovo „přece“ (2,16) se vztahuje k předchozím dvěma veršům, v nichž se hovoří o tom, že nás Ježíš vysvobodil z moci strachu a smrti. O přesném významu slova, které je zde přeloženo jako „ujímat se“, se diskutuje. Doslova znamená „zmocnit se“, „chytit“ či „přisvojit si“ (NASB, poznámka na okraji). Toto slovo popisuje pohyb, jímž Ježíš zachytil Petra, když kráčel po vodě a pak začal tonout (Mt 14,31; viz také Mk 8,23). Rovněž se používá v duchovním smyslu v souvislosti s dosažením věčného života (1Tm 6,12.19). Sporná otázka tedy zní: Týká se dané slovo ve verši 2,16 toho, že se Ježíš ujímá svého lidu v tom smyslu, že mu pomáhá, nebo toho, že na sebe vzal lidskou podstatu ve smyslu verše 2,14a?

Raní církevní otcové je bez výjimky vykládali v tom smyslu, že se týká přijetí lidské podstaty při stvoření. (Philip Hughes, A Commentary on the Epistle to the Hebrews [Eerdmans], s. 115.) V tomto případě by uvedený verš znamenal: „Ježíš na sebe nevzal podstatu andělů, ale přijal podstatu potomstva Abrahamova.“ Tedy: stal se Židem, aby naplnil zaslíbení, které dal Bůh Abrahamovi. Někdy v sedmnáctém století začali někteří komentátoři vykládat tento verš v tom smyslu, že Ježíš nepodává pomocnou ruku andělům, ale lidem. Pak by „Abrahamovo semeno“ (KMS, NBK) označovalo ty, kdo jsou jeho skutečnými dětmi díky víře v Ježíše Krista (Ga 3,7).

Podle mne v tom zas až tak velký rozdíl není. První pohled zdůrazňuje skutečnost vtělení, zatímco ten druhý jeho důvod. V širším kontextu je řeč jak o jednom, tak o druhém.

Proto tento verš v jeho kontextu chápu takto: „Ačkoli je Mesiáš Bohem, a je tedy nadřazen andělům, stal se také člověkem, aby mohl trpět a zemřít pro naše spasení. Udělal to, aby naplnil zaslíbení dané Abrahamovi, že prostřednictvím jeho potomstva dojdou požehnání všechny národy. Nevyhlížejte tedy žádného andělského Mesiáše a nepohrdejte skutečností, že Ježíš musel trpět a zemřít. Musel to udělat, aby tak zaplatil za naše hříchy.“

Než půjdeme dále, rád bych upozornil, že tento verš vyvrací jednu z námitek, kterou vznášejí odpůrci učení o Božím svrchovaném vyvolení. Tvrdí, že pokud Bůh nevyvolil každého, je nemilující a nespravedlivý. S tímto omylem se vypořádal C. H. Spurgeon ve svém kázání nazvaném “Men Chosen—Fallen Angels Rejected” (Lidé vyvoleni – padlí andělé zavrženi), v: New Park Street Pulpit [Baker], sv. 2 str. 293. Dave Hunt jej šíří v knize What Love is This? (Co je tohle za lásku?) [Loyal], s. 111-112, 114-115). Pokud se mýlí, jsou vinni také rouháním, protože obviňují svrchovaného Boha, že není milující a spravedlivý!

A mýlí se, a to nejméně ze dvou důvodů. Za prvé je z Písma i z dějin zřejmé, že Bůh nezařídil, aby spasení bylo dostupné ve stejné míře všem lidem na všech místech. Vyvolil si Abrahama, ale ne Abrahamovu širší rodinu ani nikoho jiného v kterékoli části světa. Později si vybral Abrahamovy potomky pocházející z Izáka a Jákoba, a to ne proto, že by si to zasloužili více než jiní, ale prostě proto, že se tak rozhodl (Dt 7,6-8). To znamenalo, že se rozhodl odmítnout Izmaela, Ezaua a jejich potomky (Dt 7,1-5). Nakolik nám to Písmo dává poznat, všechny ostatní národy na světě měly celá století před Kristovým příchodem jen všeobecné zjevení prostřednictvím stvoření, které ke spasení nestačí. Bůh jim dovolil, aby šli svou vlastní cestou, a nezjevil jim pravdu o Spasiteli, který má přijít, jako ji zjevil Židům (Sk 14,16-17).

Za druhé je z našeho textu zřejmé, že padlým andělům Bůh spasení nenabídl ani nezajistil (2Pt 2,4; Ju 6). Mohl najít způsob, jak spasit anděly, kteří se připojili k satanově vzpouře, ale ve svém svrchovaném úmyslu se rozhodl, že to neudělá.

Opovážili bychom se tvrdit, že tato skutečnost popírá jeho lásku a spravedlnost? Mohli by padlí andělé vznést žalobu proti Bohu, že jim nenabídl únikovou cestu z odsouzení?

Samozřejmě, že ne! A stejně tak by neměli ani lidé, kteří se proti němu vzbouřili, tvrdit, že Bůh není dostatečně milující nebo spravedlivý, když si některé vyvolí jako nádoby milosrdenství, a na jiných ukáže svůj hněv a projeví svou moc jako na nádobách určených ke zničení. On, jako hrnčíř, má právo dělat s hlínou, co se mu zlíbí, a my nemáme právo mu odmlouvat (Ř 9,19-24). Tvrdím, že hlavní problém lidí, kteří odmítají učení o Božím svrchovaném vyvolení, nespočívá jen v chybné teologii. Nejsou ochotni uznat Boží nárok na svrchovanost nad stvořením.

V každém případě je ve verši 2,16 autorovou hlavní myšlenkou to, že se Ježíš stal člověkem, a ne andělem. Jak vysvětluje následující verš, udělal to proto, aby zajistil spasení lidem.

2. Ježíš se stal plně člověkem pro konkrétní účel, a to aby se stal veleknězem, který obětuje sám sebe za naše hříchy (2,17).

Verš 2,17 uvádí tři fakta:

A. Ježíš se stal plně člověkem pro konkrétní účel.

Doslova tento verš říká: „Proto byl nucen stát se po všech stránkách stejným jako jeho bratři …“ Tato nutnost souvisí s důvodem nastíněným ve zbytku verše – aby se mohl stát milosrdným veleknězem a mohl přinést smírnou oběť za lidské hříchy. A jak uvádí verš 2,18, díky svému dokonalému lidství, k němuž patří i to, že byl pokoušen, je Ježíš schopen přijít na pomoc těm, kdo jsou v pokušení.

Důležitá jsou ovšem v této úvodní části věty slova „ve všem“. Vyvracejí doketismus, heretické učení, že Ježíš jako člověk pouze vypadal. Nikoli: přijal plně lidskou podstatu, přesto zůstal bez hříchu (4,15). Jeho tělo mělo normální lidské potřeby (potravu, odpočinek a podobně), lidské emoce (třebaže ne hříšné emoce) a lidská omezení (jeho lidské tělo nebylo všudypřítomné, ačkoli ve svém božství všudypřítomný byl). A. W. Pink tvrdí s jistotou, že Ježíš nepodléhal chorobám, protože nepodléhal hříchu. (A. W. Pink: Commentary on Hebrews [Ephesians Four Group], sv. 1.) Nejsem si jist, nakolik je tento závěr nevyhnutelný, protože Ježíš žil v tomto padlém světě (existence škodlivých mikrobů je následkem pádu) a také podléhal smrti. Takže nevím, jestli Ježíš někdy měl nebo neměl rýmu. Je ovšem zřejmé, že ho Bůh uchránil od jakékoli choroby, která by mu zabránila splnit jeho úkol.

B. Ježíš je naším milosrdným a věrným veleknězem ve všem, co se týká Boha.

Toto je v Listu Židům první zmínka o Ježíši jako o veleknězi. List Židům je jedinou novozákonní knihou, ve které se tato pravda objevuje. Je životně důležité, abychom tuto myšlenku pochopili, jenže nás znevýhodňuje skutečnost, že jsme nebyli vychováváni v systému judaismu. Židé věděli, že k Bohu nemohou přistoupit přímo. Museli k němu přicházet prostřednictvím kněze, který jejich jménem přinášel oběti. Zastupoval je všem, co se týkalo Boha. Jednou ročně, v den smíření, vstupoval velekněz v zastoupení celého národa do svatyně svatých, aby vylil krev obětí na slitovnici. Kdyby se na toto svaté místo opovážil vstoupit kdokoli jiný, dokonce i kdyby tam vstoupil sám velekněz kdykoli jindy, znamenalo to okamžitou smrt (Lv 16,2). Úkol velekněze byl tedy nezbytný, aby mohl být každý rok celý národ očištěn od svých hříchů (Lv 16,30).

Napadlo vás někdy, jaká by to byla honička a jak by se to prodražilo, kdyby člověk pokaždé, když zhřeší, musel chodit za knězem s obětí? A taky by to byla pěkná ostuda!

Všichni sousedé zvednou hlavu od práce a koukají se, jak se táhnu s obětí ke svatostánku.

„A hele, támhle jde zase Steve! Člověk by čekal, že se konečně poučí! To by mě zajímalo, co provedl tentokrát?“ Jak se ale autor listu chystá ukázat později, Ježíš přinesl svou vlastní krev jednou provždy, takže není zapotřebí, aby se s obětmi pokračovalo (7,27; 9,12; 10,11-14). To musel být pro věřící Židy náramná úleva! Ježíš je náš trvalý, konečný velekněz, který za naše hřích obětoval sám sebe jednou provždy – díky Bohu!

Ježíš ale není jen tak ledajaký velekněz. Ježíš je milosrdný velekněz. Toto slovo vystihuje motiv, se kterým šel na kříž (Hughes, s. 120). Slitoval se nad námi hříšníky. To znamená, že nikdy nemusíme váhat přijít za Pánem z obavy, že nás odmítne nebo že nám nebude rozumět. I když nás pro naše dobro bude vychovávat jako milující otec (12,5-11), nikdy nebude jednat surově nebo nedostatečně soucitně. Jak to řekl David: „Jako se nad syny slitovává otec, slitovává se Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí. On ví, že jsme jen stvoření, pamatuje, že jsme prach“ (Ž 103,13-14).

Jan Kalvín (Calvin’s Commentaries [Baker], komentář k Židům, s. 75) vysvětluje, že kněz musel být milosrdný, aby dokázal pomoci nuzným, pozvedat padlé a přinášet úlevu utištěným. Ježíš samozřejmě k tomu, aby byl milosrdný, nepotřeboval žádnou zvláštní zkušenost; zkoušky, kterými prošel, však ujišťují nás, že nám v našich zkouškách rozumí.

Řečeno s Kalvínem, „stává se zřídka, aby ti, kdo jsou vždy šťastní, soucítili s neštěstím druhých.“ A dodává (tamtéž): „Proto kdykoli nás stihne nějaké zlo, vždy si uvědomme, že se nám nepřihodilo nic než to, co Boží Syn sám zakusil, aby s námi mohl soucítit; ani nepochybujme o tom, že je právě s námi tak, jako by spolu s námi trpěl.“

Ježíš je také věrným veleknězem. To se týká toho, že ve všem věrně poslouchal Boha, což vyvrcholilo v tom, jak dokonale poslušně šel na kříž. Vždy důvěřoval Otci a poslouchal ho, až k smrti na kříži. Když je někdo věrný, můžete mu naprosto důvěřovat. Nikdy vás nezklame. Ježíšova milosrdná a věrná povaha nás tedy zve, abychom za ním přišli, ať potřebujeme cokoli. Zvlášť to ale platí o té největší potřebě, kterou každý člověk má:

C. Ježíšova oběť na kříži odvrátila Boží spravedlivý hněv vyvolaný našimi hříchy.

Ježíš se stal plně člověkem, aby tak mohl „smířit hříchy lidu“. NIV a RSV toto slovo překládají výrazy, které vyjadřují zahlazení či smytí hříchu, zatímco „smíření“ či „usmíření“ souvisí s odvrácením Božího hněvu. John Owen poukázal na to, že ve smíření hrají roli čtyři prvky: (1) přestupek či zločin, který je třeba odstranit, (2) poškozený, kterého je třeba usmířit či uspokojit, (3) pachatel, kterému je třeba prominout, (4) a oběť nebo jiný prostředek zjednání míru. (John Owen: An Exposition of Hebrews [The National Foundation for Christian Education], k Židům 2:17, s. 476.)

Myšlenka Božího hněvu není oblíbená. V církvích, které chtějí být „přátelské k uživateli“, se o něm nemluví. Liberálové tvrdí, že je to pozůstatek pohanské představy chlácholení rozhněvaného božstva obětí. Přesto se tento pojem objevuje ve Starém zákoně ne méně než pět set osmdesát pětkrát a v Novém zákoně více než třicetkrát. (Leon Morris: “Propitiation”, v: Evangelical Dictionary of Theology [Baker], ed. Walter Elwell, s. 888.) Ježíš často líčil přicházející soud v hrůzných barvách (Mk 9,48; Lk 16,19-31). V Janově evangeliu (3,36) je řeč o tom, že na těch, kdo neposlouchají Syna, Boží hněv zůstává. O Božím hněvu často mluví i Pavel (Ř 1,18 a dalších devět veršů; 2Te 1,7-9). Kniha Zjevení je plná strašlivých obrazů Beránkova hněvu (Zj 6,16).

Boží hněv není nekontrolovaný výbuch zlosti, ale spíš aktivní, rozhodná nenávist a odpor ke všemu zlému, které vyplývají z jeho svatého charakteru. Bible říká, že Bůh nenávidí nejen hřích, ale také hříšníky (Ž 5,6; 11,5). Ačkoli jako padlí hříšníci máme milovat dokonce i své nepřátele (Lk 6,27), jsme také varováni, abychom se nad některými lidmi slitovávali opatrně: „… ať se vám oškliví i jejich plášť, poskvrněný hříchem“ (Ju 1,23). Nám, kteří milujeme Hospodina, je přikázáno, abychom nenáviděli zlo (Ž 97,10).

To podstatné je, že umenšíme-li význam Božího hněvu nad každým hříchem, umenšíme tím i význam Boží lásky k jeho lidu. Požadavek Boží svaté spravedlnosti byl uspokojen jeho láskou a milosrdenstvím, „tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní“ (Ř 5,8). Jak zvolal Philip Hughes (s. 120): „Naše peklo učinil svým peklem, aby se jeho nebe mohlo stát naším nebem. Nikdy nebylo takového milosrdenství, nikdy nebylo takové věrnosti!“ Proto se musíme pevně držet biblické myšlenky, že se Ježíš stal člověkem, aby sám sebe přinesl jako dokonalou oběť za naše hříchy, jakou vyžadoval Boží hněv.

Kapitola končí jedním praktickým důsledkem toho, že se Ježíš stal člověkem:

3. Protože se Ježíš stal člověkem, je schopen nám přijít na pomoc, když jsme v pokušení (2:18).

Protože byl Ježíš plně člověkem, byl také plně pokoušen, ačkoli ne ve stejném smyslu, v jakém jsou pokoušeni ti, kdo mají hříšnou přirozenost. Byl pokoušen ve stejném smyslu, v jakém byli pokoušeni Adam a Eva před pádem. Mýlili bychom se, kdybychom se domnívali, že Ježíš, protože sám nikdy neupadl do hříchu, nechápe hloubku našeho pokušení. Jak vysvětluje Hughes (s. 124), Ježíš „zná plnou sílu pokušení způsobem, jakým ji my, kteří jsme mu nevzdorovali až do konce, nemůžeme znát. K čemu by nám byl někdo, kdo také selhal?

Vždyť právě proto, že jsme byli poraženi, potřebujeme pomoc toho, který zvítězil.“ Řecké slovo přeložené zde jako „pomoci“ (ČEP, KMS) znamená přiběhnout zachránit někoho, kdo volá o pomoc („přispět na pomoc“ NBK). Představme si rodiče, kteří uslyší své dítě zavolat: „Pomoc!“ Asi bychom nechali všeho, co právě děláme, a spěchali pomoci svému dítěti. Tak je zde vylíčen náš milosrdný velekněz. Ale znamená to také, že je na nás, abychom k němu volali, když jsme v pokušení, a abychom v případě nutnosti před pokušením prchali.

Boží slovo slibuje: „Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát“ (1K 10,13).

Závěr

Co potřebujete ze všeho nejvíc? Doufám, že se mi podařilo ukázat, že ze všeho nejvíc potřebujete být usmířeni se svatým Bohem. Přišli jste k Ježíši ve víře, že je smírnou obětí za vaše hříchy? Tím, kdo nesl trest, který jste si zasloužili vy? Pokud ne, Boží hněv na vás zůstává! Nedejte si pokoj, dokud nebude v Ježíše věřit jako ve svého velekněze.

Pokud ho znáte jako svého velekněze, voláte k němu o pomoc, když jste v pokušení?

Znáte ze zkušenosti trvalé vysvobozování z hříchu, které vám v Kristu náleží? On je vaším milosrdným a věrným veleknězem ve všem, co se týká Boha. Je schopen vám ve vašem pokušení přijít na pomoc!

Otázky k diskuzi

1. Jaká je biblická odpověď na obvinění, že Bůh není fér, pokud ke spáse nevyvolí každého?

2. Proč je životně důležité uznávat Ježíšovo plné lidství? Jaké to má praktické důsledky?

3. Proč je životně důležité držet se učení o tom, že každý hřích vyvolává Boží hněv? Co ztrácíme, když v této otázce přistoupíme na kompromis?

4. V čem spočívá rovnováha mezi naší a Boží částí práce, pokud jde o přemáhání pokušení?