I ukázal se Bůh znovu Jákobovi, když přišel z Rovin aramských, a požehnal mu. (Gn 35,9)
Jákob se znovu setkává s Bohem a Bůh mu dává své požehnání. Bůh přikázal Jákobovi, aby si došel pro požehnání do Bételu. Cesta k němu byla trnitá, těžká, ale Boží požehnání za to vždycky stojí. Čím déle odkládáme svou cestu do Bételu, tím více trnů na ní najdeme. Ale ani v Bételu se to neobejde bez trnů. Tam, kde působí Bůh, dochází hlubokým proměnám člověka a je to doprovázené oddělením se od hříchu a vzýváním Pánova jména. Kdykoliv máme dojem, že se od Boha vzdalujeme, musí nás to vést na kolena a před Boží tvář, do Božího slova a na modlitby, do Božího lidu, za zbožnými svatými, kteří chodí s Bohem a milují ho. Jenom tak budeme schopní čelit také těžkým věcem, které do našeho života přicházejí.
Bůh nejenom bdí nade vším stvořením, ale také všechno v něm vede a řídí ke svému cíli, jímž je dokonalá jednota v Kristu. Tato jednota by měla být zjevná tam, kde je nyní zjevná Kristova vláda, tedy v církvi. A právě nad tím se zamýšlí Jan Amos Komenský hned v následujícím článku. Na něj navazuje kázání Jana Karafiáta s provokativní otázkou ve svém názvu: Kdo bude stavět?
„Mami,“ řekla jednou malá holčička, „já tomu nerozumím; paní Smithová říká, že jí hodně pomáhám. Chudinka paní Smithová přišla o manžela, mami, a je z toho velmi smutná. Sedí a pláče, a já k ní přiběhnu, přiložím svou tvář k její tváři, pláču a říkám, že ji mám ráda, a ona mi pak řekne, že mě má ráda a že ji utěšuji.“
Přesně tak. To je ta nejryzejší forma útěchy, že ano? „Plačte s těmi, kdo pláčou.“ Právě takto mě Bůh, můj Bůh, slyší, cítí se mnou a soucítí se mnou. „Ve všech jejich souženích byl soužen i on, a anděl jeho přítomnosti je zachránil.“ To nám je zaručeno, ale to není vše: „Já jsem s tebou, praví Pán.“
Při přiřazování sektářského chování jakékoli skupině musíme být opatrní. Stejně jako krása je závislá na vkusu pozorovatele, i chování připomínající sektu je subjektivní. Obecně platí, že k rozpoznání sekty je zapotřebí odborník, který dokáže odlišit nezdravé vzorce chování a učení od těch zdravých.
14. července se ve Francii slaví Den Bastily. Připomíná dobytí Bastily a začátek Velké francouzské revoluce. Ve jménu „svobody, rovnosti, bratrství, anebo smrti!“ přišlo o hlavu na gilotině přes 40 000 lidí, 300 000 lidí bylo veřejně popraveno popravčími četami, utopením a jinými metodami hromadného vraždění a nakonec zemřely miliony lidí během 25 let válek a nepokojů, které byly jejím důsledkem.
Místo toho, aby se lidé vydali cestou pokání, zaujímají někteří obranný postoj. Místo toho, aby vyjadřovali znepokojení nad zneužíváním, vyjadřují znepokojení nad těmi, kdo na něj upozorňují. Vystupovat proti zneužívání v církvi je vnímáno jako neláskyplné, rozdělující a dokonce jako důkaz toho, že daná osoba církev ve skutečnosti nemiluje tak, jak by měla.
Na otázku ohledně dopadů legislativy na duchovní a pastory, kteří „vykonávají svou běžnou každodenní práci v nemocnicích“, policejní náčelník Jon Boutcher uvedl, že modlitba, čtení Písma a nošení Bible v určeném prostoru „mohou představovat přestupek“.
