Křesťanský boj, žádný křesťanský boj, není tělesným bojem. Nedobýváme fyzické království a zbraně našeho boje nejsou světské (2K 10,4). Svou sílu hledáme u Pána, v jeho veliké moci (Ef 6,10), což nám znovu ukazuje na to, jak náš boj souvisí s evangeliem – jak je nezbytné, abychom stáli na evangeliu, na tom, že Kristus Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky.
Jsme jako poutník, který je na bezproblémové cestě, má pěkné počasí, důvěrně zná cestu a má příjemné a užitečné společníky – ale zároveň velmi kulhá nebo má náklad, který musí nést. Jeho kulhání nebo náklad ho velice zdržují. Jeho pozornost musí být zaměřena na tyto věci. Jedno musí vyléčit nebo druhé odlehčit, jinak bude postupovat pomalu.
Představte si, milí přátelé v Kristu, toho starého Jákoba, muže Božího, jak umírá. Má kolem sebe shromážděné syny, dvanáct synů. Co přeje takový otec svým milým synům, když umírá? To, co pokládá za to nejvzácnější, a každému něco zvláštního. A když připomíná to lvíče, tak je to něco vzácného v jeho očích. Když Mojžíš umírá a připomíná lidu to orlí mládě, tak je to v ocích Mojžíšových něco vzácného, být takovým orlím mládětem.
Všimli jste si někdy, kolikrát a jakými způsoby Bible varuje před tím, abyste se nechali oklamat? Jasným napomenutím i názorným příkladem nás Bůh opakovaně vyzývá k tomu, abychom se měli na pozoru před vírou ve lži. Právě to je klam - věřit něčemu, co není pravda. Je to jedno z velkých děl nepřítele našich duší.
Protože Karel nenacházel v Čechách příliš mnoho dobrých a horlivých kazatelů (co by asi řekl dneska?), povolal roku 1363 do Prahy v té době již velmi známého kazatele Konráda Waldhausera. Díky jeho působení došlo o oživení zbožnosti, k nápravě mravů a také k tomu, že povstali lidé, kteří v jeho práci pokračovali (jako např. Milíč z Kroměříže).
Svým nástupcům, kteří budou sedět na mém dvojím trůně, chci dát poznat dvojí život tohoto světa, aby z něho vyvolili lepší. Představa dvojího života nám v mysli lépe vyvstane, když užijeme podobenství o dvojí tváři. Neboť jako tvář, kterou zříme v zrcadle, je prázdná a není nic, tak také život hříšníků je prázdný a není nic.
Každé prvorozené stvoření musí patřit Hospodinu, ale protože osel byl nečistý, nemohl mu být obětován. Co tedy? Měl by mít výjimku z tohoto obecně platného zákona? V žádném případě! Bůh nepřipouští žádné výjimky. Osel mu náleží, ale on ho nepřijme. Nezmenší svůj nárok, ale přesto se nemůže spokojit s nečistou obětí. Nezbývá jiná cesta než vykoupení – osel musí být vykoupen výměnou za beránka. A pokud nebude vykoupen, musí zemřít!
Od první chvíle, kdy se dobro dostalo do střetu se zlem, nepřestalo v duchovní zkušenosti platit, že se nám satan staví do cesty. Když se lopotíme na poli, snaží se nám zlomit radlici. Stavíme-li zeď, usiluje o svržení kamenů. Chceme-li sloužit Bohu v utrpení nebo v konfliktu, všude nám satan brání. Brání nám, když se poprvé blížíme k Ježíši Kristu. Prudké konflikty se satanem jsme měli, když jsme poprvé pohlédli na kříž a začali žít. Nyní, když jsme spaseni, se nám snaží bránit v dotváření našeho osobního charakteru.
Pro zbožné je hřích jako trn v oku. Pro bezbožného je hřích jako koruna na hlavě! Jásají, když mohou páchat zlo (Jer 11,15).
Milovat hřích je horší než ho páchat. Proč se svině ráda válí v bahně? Protože miluje špínu! Ó, kolik je těch, kdo milují zakázané ovoce! Milují svůj hřích a nenávidí svatost.
„Chtěla bych se vás zeptat na jednu otázku, protože teď umírám.“ „Jistě,“ řekl služebník, „a na co se chcete zeptat?“ „Ach!“ řekla velmi procítěně, „chci vědět, jestli jsou v nebi dvě místa, protože bych nesnesla, aby Betsy z kuchyně byla v nebi spolu se mnou, vždyť je tak přízemní?“ Služebník se k ní naklonil a řekl: „Ó, tím se netrapte, madam. Toho se nemusíte bát, protože dokud se nezbavíte své prokleté pýchy, do nebe se vůbec nedostanete.“
Budeš snad vždycky chtít mít svůj chléb namazaný na obou stranách? Musí být tvá cesta vysypaná štěrkem a uhlazená zahradním válcem? Jsi snad rytířem na koberečku, kterému není souzeno bojovat? Pokud hledáš snadnou cestu, nejsi vůbec hoden být vojákem Ježíše Krista.
Pátý zlatý kus: Kdo uroní jednu slzu kvůli svým hříchům, ten Pána Boha uctí vice, a své duši více prospěje, než kdyby po smrti tolik plakal, až by mu z očí tekly dvě řeky.
