Reformace č. 45
Hospodina stále před oči si stavím (Ž 16,8)
Vážeme na poli snopy. Tu povstane můj snop a zůstane stát. A hle, vaše snopy obcházely kolem něho a klaněly se mému snopu.“ Bratři mu odpověděli: „To budeš nad námi kralovat jako král či mezi námi vládnout jako vladař?“ A nenáviděli ho pro jeho sny a pro jeho slova ještě víc. (Gn 37,7–8)
Josef je nenáviděný syn. Josef donáší na své bratry. Josef se ve své mladické nerozvážnosti povyšuje nad své bratry a dokonce i nad své rodiče. A i když Jákob s jeho povyšováním nesouhlasí, sice ho okřikne, ale to je všechno, co s tím dělá. Nechává Josefa, aby si o sobě myslel víc, než je zdrávo. Tady je velmi silně vidět pýcha mladické nerozvážnosti. Josef byl velmi obdarován, ale své obdarování používá velmi nerozvážně. V danou chvíli ho používá ke svému prospěchu, ke svému vyvýšení. Josefa jeho obdarování dovedlo k tomu, že ho jeho vlastní bratři začali nenávidět. Jejich nenávist byla tak silná, že se rozhodli, že ho zabijí. Právě tak Boží slovo říká o Pánu Ježíši, že „přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali“ (J 1,11).
Hospodina stále před oči si stavím (Ž 16,8)
Vidím nyní, že je to dobře pro matku, že se nepřistěhovala k nám hned po mé svatbě. Nebyla bych měla strpení s jejími malými zvláštnostmi, aniž bych ji byla oblažila s polovici tak, jako mohu nyní. Děkuji Bohu, že moje rozmanité zklamání a nepohodlí, mé slabé zdraví, má chudoba, mé pokoření způsobilo mi poněkud dobře a přitáhlo mne tisíckrát k Němu, protože bych byla nemohla jít kupředu bez Jeho pomoci. Avšak nejsem spokojena se svým stavem před Jeho tváří. Jsem přesvědčena, že se něčeho nedostává, ačkoliv nevím, co to je.
Co by bylo platné kázat o těch pěkných podobenstvích Kristových, co o jeho krásném životě, co o jeho smrti na kříži, kdyby konec všeho byla smrt a zetlení v hrobě? My cítíme, že bychom neměli žádné naděje, nebylo by vysvobození z hříchu, neměli bychom žádné vyhlídky na domov, na spatření svatého Boha. Nebylo by žádné jistoty, že jeho oběť na kříži byla by co platná, nebylo by žádného života věčného. Apoštol předkládá Korintským všechny důsledky toho, kdyby byl Kristus nevstal. Ó, jak smutný by byl všechen život. Jaká tma v duši, jaká hrozná budoucnost, jaká smutná věčnost. Všecko by bylo daremné. Kázaní o Kristu a o Bohu daremné. Co by bylo platné kázat o Kristu, který nemá žádné síly, žádné moci, který nemůže vysvobodit, potěšit, vytrhnout ze smrti.
Hned z rána, ještě za tmy, šly ženy pomazat mrtvé tělo Ježíše. Nevěděly, že u hrobu stojí stráž a přemítaly nad tím, kdo jim odvalí ten těžký kámen, kterým byl hrob zakrytý. Jako první ke hrobu dorazila Marie Magdaléna. Je pravděpodobné, že se ženy v pátek domluvily, že se sejdou u Ježíšova hrobu a pomažou Ježíše k pohřbu. Chtěly pomazat mrtvé tělo, ale už nikdy neměly příležitost to udělat. Přesto Ježíš nebyl bez pomazání.
Dokud trvala židovská sobota, zachovaly ji s patřičnou úctou. Nešly k hrobu, aby vykonaly přátelskou službu balzamování. Když ale stará sobota umřela a nový lepší svátek začal svítat, tyto svaté ženy našly svou cestu zpátky k hrobu Páně. Ženy musí být první u hrobu, jako byly poslední u kříže. Nezapomeňme, že žena první zhřešila. Čest, kterou jí dal Kristus, smazala tuto hanbu. Kdo jiný než Marie z Magdaly měl být první u Kristova hrobu? Kristus z ní vypudil sedm ďáblů a nyní šla ona jediná, jako by v ní bylo sedm andělů. Přijala tolik milosti, že byla plná lásky k svému Pánu.
Pro kázání metodou postupného výkladu Písma nastaly těžké časy. Mnozí prohlašují, že lidé zvyklí na televizi a jiná moderní média čtyřicetiminutové kázání nezvládnou. Spousta kazatelů si naneštěstí bere toto doporučení k srdci. Takzvané „církve pro hledající“ doporučují patnáctiminutové povídání postavené na některé pociťované potřebě, doprovázené scénkami s cílem udržet pozornost posluchačů. Tvrdí, že bychom nikdy neměli zmiňovat hřích nebo cokoli jiného, co by mohlo u někoho vyvolat nepříjemné pocity. Jde jim o to, aby se v církvi všichni cítili dobře.