Bůh Noemu a jeho synům požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. (Gn 9,1)
Bůh je láska. Proto Bůh vylévá své požehnání, poskytuje celému svému stvoření své dobrodiní. Požehnání znamená svolávání dobra na druhou osobu. Je to dobro, které se projevuje ve všech ohledech – jak fyzickém, tak duchovním. A to je stejně něco, co člověk sám ze své moci nemůže dát – to může dát jenom Bůh. A protože požehnání dávají často, nebo obvykle ti, kteří jsou Bohem požehnaní, nelze se divit, že Bůh často k takovým požehnáním přiznává. Když Bůh stvořil živé tvory, požehnal jim, když stvořil člověka jako muže a ženu, požehnal jim (Gn 1,22.28), když dokončil své dílo a odpočinul sedmého dne, požehnal a posvětil sedmý den (Gn 2,3). Bůh žehná. Nemáme nic, co by nám Bůh nedaroval.
Nebojte se! Lukáš ve svém evangeliu zaznamenal tato slova, která slyšeli pastýři od andělů, kteří se jim zjevili hned po Kristově narození v Betlémě.
Dostáváte první vánoční číslo našeho elektronického časopisu. Připravili jsme pro vás celou řadu výborných článků, které vám jistě zpříjemní komercí a shonem nabitý prosincový čas.
Zde vidíme vychytralou strategii, jak prosadit svojí vlastní vůli, namísto toho, se podřídit Boží autoritě. Kórach říká: „Vždyť celá pospolitost, všichni jsou svatí a Hospodin je uprostřed nich.“ Na první pohled to zní velmi dobře. Ale otázkou je proč to řekl? On tím vlastně řekl něco jako: „My nemusíme poslouchat Mojžíše, my nepotřebujeme žádnou další autoritu nad námi! My jsme si všichni před Bohem rovni. My nepotřebujeme někoho, aby nám říkal, jak jednat. My to víme sami!“ Jenže tím ve skrytu duše chtěl jen prosadit svojí vlastní vůli namísto toho se podřídit Boží vůli, kterou reprezentoval Mojžíš. Velmi aktuální v dnešní době!
V evangelikálních kruzích se něco děje. Došlo k malému posunu, bezejmennému hnutí bez vůdce, které se však šíří jako mlžný opar od moře – rychle, tiše a tísnivě. Je těžké si na něj sáhnout, ale projevuje se mnohými způsoby – křiklavý leták s pozváním na konferenci vedoucích chval, e-mail oznamující turné slavných křesťanských muzikantů, upoutávka na akci pro mladé, která vypadá spíše jako popový koncert než křesťanské setkání, rozhovor s křesťanem překypujícím nadšením z nadcházející konference a těch, kdo povedou chvály, ale ani zmínka o tom, kdo bude kázat.
Povrchním pohledem by se zdálo, že biblický poradce a psychoterapeut, který je křesťan, dělají mnoho stejných věcí. Oba hovoří s lidmi, oba pečují o lidi, oba poznávají lidi, oba se zajímají o jejich motivaci, myšlenky, emoce a chování, oba prozkoumávají všemožné tlaky v konkrétních situacích lidí, oba poskytují zpětnou vazbu, možná i oba mluví o Ježíši nebo o pasážích z Písma. Tak čím se tedy liší? Abychom pochopili, jak se pokřesťanštěná psychoterapie liší od biblického poradenství, je nutné blíže se podívat na jednotlivé postupy obou metod a jejich učení, které za nimi stojí. Zde jsou některé ze základních rozlišovacích znaků každé metody.
Řekli jsme si, že hlavním přínosem Jakubova listu je jeho důraz, že křesťanská víra se musí projevovat skutky. Minule jsme se zamýšleli nad tím, kde a jak můžeme hledat a nalézt Boží moudrost a začali jsme téma Pokušení: jeho zdroj, vliv a příčiny. Dnes se podíváme na to, jak s pokušením bojovat.
Když náš Pán a mistr Ježíš Kristus řekl: „Čiňte pokání,“ (Mt 4,17) chtěl, aby celý život věřícího byl pokáním.
Těmto slovům nelze rozumět tak, že znamenala pokání svátostné, tj. vyznání (zpověď) a odpuštění udílených kněžími.
Avšak neznamenají pouze vnitřní pokání, neboť není žádné vnitřní pokání bez různého vnějšího umrtvení těla.
A tak trest za hřích trvá tak dlouho, jak dlouho trvá nenávist k sobě (to je skutečné vnitřní pokání), a pokračuje až do našeho vstupu do nebeského království.
