Roku 536 před Kristem Kýros, král perský, dává povolení Židům: Kdo se chce vrátit, ať se vrátí! A oni se vraceli. Všichni ne, ale někteří jdou a vidíte ty malé začátky právě tak, jako to u nás bylo za doby tolerance a jako je to s naší církví doposud. Všechno je takové chatrné, ale Pán Bůh jim dává dva proroky: Zacharjáše a Agea, a ti kážou: Chatrné to je, ale nemá to tak zůstat.
Když se modlíme „Přijď tvé království“, na prvním místě voláme, aby Pán Ježíš přišel. Po jeho příchodu toužili apoštolové, po něm vždycky toužila Boží církev. Zvláště pak my, když cítíme a vnímáme šelest jeho vítězného vozu, pozdvihujeme svou hlavu a víme, že se blíží naše vysvobození. Už přichází, aby svou ovdovělou církev oblažil s tím, že se snad mnozí z nás dožijí toho slavného okamžiku, kdy se naplní tato prosba: „Přijď tvé království!“
Pán Ježíš chválí skutky, úsilí i vytrvalost této církve. To je veliká chvála. To je chvála, která je určena služebníkovi dobrému a věrnému, které vejde do radosti svého pána. Kéž by i naše skutky byly stejně chvályhodné, a spolu s nimi i naše vytrvalost a naše úsilí!
Ze všeho nejvíc máme usilovat o takovou spravedlnost, která nebude kvůli naší tělesné hříšnosti hyzdit Kristovu krev, jíž jsme vykoupeni. Proto budeme dávat dobrý pozor na to, kam se nachylují cesty naší tělesnosti, abychom této své hříšnosti umírali. Ale protože o tom mluvíme často, už bychom měli znát cesty tohoto porušeného těla. Jsou to cesty oplzlé a nestydaté, cesty rozkoší a hledání uspokojení, povyšování a nezávislosti, pomsty a nerovnosti.
Stará smlouva se řídila pravidlem odstupu. Když se Bůh zjevil i svému služebníku Mojžíšovi, řekl: „Nepřibližuj se sem! Zuj si opánky“ (Ex 3,5), a když se na hoře Sinaj zjevil svému vyvolenému a oddělenému lidu, jeden z prvních příkazů zněl: „Vymezíš kolem lidu hranici“ (Ex 19,12). Když přišlo evangelium, ocitli jsme se na zcela jiném základě. Slovo „odstoupit“ bylo nahrazeno slovem „přistoupit“. Vzdálenost ustoupila blízkosti a my, kteří jsme kdysi byli vzdáleni, jsme „se stali blízkými pro Kristovu prolitou krev“ (Ef 2,13).
Nešťastné chození uprostřed soužení. Ne, je to požehnané chození, protože pro něj existuje zvláštní zaslíbení. Dejte mi zaslíbení, a co je to trápení? Co mě tu můj Pán učí říkat? „Obživíš mne.“ Budu mít více života, více energie, více víry. Není to často tak, že nás těžkosti oživují, jako závan studeného vzduchu v okamžiku, kdy je člověku na omdlení?
V Bibli se vytrvalé ozývá volání po oddělení se. Tato slova: „Oddělit se! Oddělit se!“, která tak často zaznívají ve sněmovně a nutí každého člověka, aby se postavil na jednu ze stran, promlouvají ze stránek Písma od prvních veršů, které vyprávějí o tom, jak Bůh oddělil světlo od tmy.
I když jsme měli lidské utěšitele a žehnali jsme jim za jejich laskavost, nikdo nemůže utěšit jako ty, Bože, protože ty jsi „Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy“. Pojď tedy, milý Pane, pomoz nám rozprostřít tuto hostinu hojnosti a uspořádat ji před našima očima, abychom viděli, jaký máme důvod „těšit ty, kdo jsou v nějakém soužení, útěchou, kterou jsme sami utěšováni od Boha“.
Když se člověk pokořuje před tím, kdo je vyššího postavení, není to vždycky pravá pokora, ale protože je nižšího postavení, pokoří se ze strachu nebo proto, že u něho hledá slitování. Ale kdyby mu byl roven, možná by dokonce hrozil.
Hle, čtenáři, kolik věcí ti připomíná, čím jsi – padlým stvořením! V neposlední řadě se jedná o těžkosti a útrapy tohoto proměnlivého světa. Slunce, měsíc a planety ve svém běhu, neklidný vítr i věčně tekoucí, nikdy se nezastavující řeka – to jsou obrazy neustálé námahy člověka (v. 4-7).
Nezasévejme dnes pro své tělo, protože sklizeň bude prohnilá – vždyť k tomu tělo vždy tíhne. Místo toho se svatým odhodláním žijme pro nejvyšší, nejčistší a nejduchovnější cíle a snažme se uctívat svého nejsvatějšího Pána tím, že budeme poslouchat jeho nejmilostivějšího Ducha. Jaká to bude sklizeň, až budeme sklízet život věčný!
Některé duše jsou těžce obtížené břemenem hříchu. Neříkám, že všechny, protože „oběť za vinu je pošetilcům směšná“ (Př 14,9). Někteří lidé jsou natolik vzdáleni jeho tíživosti, že je pro ně dokonce zábavou (Př 10,23). Když se však člověku otevřou oči, aby viděl zlo, které je v hříchu, a věčnou bídu, která z něj plyne (hřích a peklo jsou spojené tak pevnými pouty, že je nemůže rozvázat nic jiného než Kristova krev), pak žádné břemeno není takové jako břemeno hříchu: „Ducha ubitého kdo unese?“ (Př 18,14).
