Falešní učitelé v Efezu sváděli lidi, nešli přímo za pravdou evangelia, ale snažili se přivést lidi zpátky k Mojžíšovu zákonu. Proto Pavel žádal Timotea, aby těmto lidem zakázal učit odchylné nauky. Proč jim to měl zakázat? Protože „cílem našeho vyučování je láska“ (1Tm 1,5). To je základ, na kterém musíme stavět všechno, co následuje. V první polovině tohoto úvodního oddílu listu jasně stojí, že zákon není určen pro spravedlivého.
Nevzpomínám si, že by si někdo, kdo je hluboce a láskyplně připoután k někomu jinému, někdy stěžoval, že na něj příliš mnoho myslí nebo že o něm příliš často mluví - to vše přirozeným způsobem vyvěrá ze srdce zaujatého milovanou osobou. Tak je tomu i s Kristem a věřícím - dobrá zpráva by se měla šířit dál, měla by být plodem našeho rozjímání o Kristu a jeho výjimečnosti.
Co dělal zákoník Zénas společně s Apollem na Krétě? Přijeli na dovolenou nebo si odpočinout? Kdo vůbec byli tito muži a co dělali na Krétě?
Pán Ježíš přišel, Syn Boží, a vede tak svatý život, jaký nikdo nevedl, učil tak vzácně, jak nikdo neučil! Vy byste řekli, že bude obrácen celý svět. Jenže tak to Pán Bůh nezamýšlel. On zamýšlel, aby to šlo jinak. Visí na dřevě kříže a vypadá to tak, jako by bylo všechno ztraceno. Ale lid to dobře cítil, že u něj jde o něco víc.
Království milosti sestoupilo k nám z nebe v Pánu Ježíši. Proto obsah jeho kázání byl: „Naplnil se a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání (tj. ‚obraťte se‘) a věřte evangeliu“ (Mk 1,15; Mt 4,17; 10,7). Král je Ježíš a jeho poddaní jsou ti, kteří v něho věří. Království Boží je zřízeno pouze pro dítky Boží, tedy pro ty, kteří jsou ospravedlněni z víry skrze Pána Ježíše. Členem tohoto království se tedy nikdo nestává přirozeným způsobem, ani narozením, ani příbuzenstvím, ani svým postavením, ani výchovou.
Církev ve Filadelfii byla velice zvláštní církví. Byla jednou ze dvou církví ze sedmi v knize Zjevení, která neslyšela od Pána žádné napomenutí, žádnou kritiku ani obvinění. Dokonce Ježíš říká, že přijde chvíle, kdy všichni poznají, že si tuto církev zamiloval a mluví o ní jako o vítězné církvi. Vidíme, že to byla nejoblíbenější církev Ježíše Krista. Je to církev, od níž se máme co učit.
Pokud by nám Boží zjevení k víře nestačilo, co bychom k němu mohli přidat? Kdo může na tuto otázku odpovědět? Co by kdo navrhoval přidat k svatému Slovu? Jen krátké zamyšlení by nás přivedlo k tomu, že bychom s despektem hleděli na nejpřitažlivější lidská slova, kdyby se měla přidat je k slovu Božímu. Látka by nebyla celistvá. Přidali byste hadry ke královskému rouchu? Nahromadili byste do královské pokladnice špínu z ulice? Chtěli byste míchat dohromady oblázky z pobřeží s diamanty z Golcondy?
Nepřátelství světa vůči Kristovu lidu je velmi hořké. Lidé odpustí tisíc chyb jiným, ale u Ježíšova následovníka zveličí i ten nejnepatrnější prohřešek. Místo abychom toho marně litovali, obraťme to na správnou míru. Protože tolik lidí sleduje naše klopýtnutí, nechť je to zvláštním podnětem k tomu, abychom před Bohem chodili velmi opatrně.
Konečně přicházíme na to, co znamená „žít s kovidem“ nebo „žít v po-kovidovém světě“. Pro některé je to vítaná úleva. Pro jiné je život stále plný obav. Asi největší z nich je zátěž, která se v posledních letech podepsala na našich vztazích. Udělali jsme si čas na to, abychom zhodnotili, jak jsme během kovidu jednali se svými nejbližšími?
Druhý zlatý kus: Kdo strpí jedno zlé slovo kvůli Bohu, ten uctí Pána Boha a prospěje své duši více, než kdyby svůj hřbet zbil tolika metlami, kolik by se jich dalo nařezat v tom největším lese.
Kdo z nás někdy nepocítil rozmrzelost? A kdo by nevěděl, co to znamená? Dítě v kolébce, školák při hře, mládí v plné svěžesti, mužství v rozkvětu a zejména stáří - všichni, všichni pocítili rozmrzelost! Má duše, ty to dobře víš! Tvé hříchy, tvá padlá přirozenost, tvé slabosti – to vše tě vystavuje mrzutosti. Jak snadno se rozčiluješ! Jak rychle se dokážeš urazit! Jak rychle na sebe nabaluješ smutky kvůli své přecitlivělosti! Často reptáš nad svým údělem a bouříš se proti svému Stvořiteli.
Je dobré rozjímat o Božích věcech, protože jen přemýšlením o Písmu získáme z Písma skutečnou výživu. Člověk, který poslouchá mnoho kázání, nemusí být nutně dobře poučen o víře. Můžeme přečíst tolik náboženských knih, že přetížíme svůj mozek a ten nemusí být schopen pracovat pod tíhou obrovského množství papíru a tiskařské černi.
