Ukáže-li se na oblaku duha, pohlédnu na ni a rozpomenu se na věčnou smlouvu mezi Bohem a veškerým živým tvorstvem, které je na zemi.“ (Gn 9,16)
Pavel nazývá ty starozákonní věci stínem, který měl vést lidi ke Kristu. A tímto stínem jsou i smlouvy. I ony nás mají vést jediným směrem – k nové smlouvě, která je zpečetěná Kristovou krví, k evangeliu Pána Ježíše Krista. Smlouva s Abrahamem byla postavená na víře – ve smlouvě budou ti, kdo věří a mají znamení smlouvy, obřízku. Obřízka těla měla ukazovat na obřízku srdce (viz Ř 2,28–29; Dt 10,16). A o obřízku srdce šlo od samotného začátku, tedy o srdce, které věří a které se vírou pevně drží Boha a jeho Slova, jeho zaslíbení, jeho milosti. Smlouva s Izraelem byla založená na poslušnosti – „když toto budete dělat, budete mým svatým národem“ (Ex 19,5–6). Ale oni neposlouchali.
Pavel zdůrazňuje Titovi, že jeho učení má být odlišné od učení falešných učitelů. Ty však – ty – na rozdíl od těch, o nichž píše na konci předchozí kapitoly. Oni muži sice vyznávali víru v Boha, ale popírali ji svým životem (Prohlašují, že znají Boha, ale… – Tt 1,16). Proto měli a mají být umlčeni a přemoženi zdravým učením.
Cesta svatosti je tak přímá a jasná, že ani ta nejprostší mysl nemůže sejít z cesty, pokud po ní neustále kráčí. Světští mudrci mají mnoho odboček, a přesto se dopouštějí strašných omylů a většinou se minou cíle. Světská politika je ubohá, krátkozraká, a když si ji lidé zvolí za svou cestu, vede je přes temné hory.
Člověk se musí učit dávat, sám ze sebe to neumí. Ano, tomu a onomu to jde snadněji, ale více méně je každé srdce i k tomu měděnému krejcárku připoutáno, a což teprve k dvacetníku! – třeba že je to svatosvaté, že „není jeho život zajištěn tím, co má“ (Lk 12,15).
Má duše, proč hledáš své štěstí tady dole – v tomto padlém světě, kde je „všechno samá pomíjivost“? Často jsi to zkoušela, toužila jsi stále najít nějaké pozemské dobro. Právě tak často jsi dala za pravdu Šalamounovi, kazateli, že „všechno pomíjí“.
Pomluvy škodí druhým, činí jim mnoho zla a kydají na druhé hanu, potupu. Jakub nazývá jazyk malým údem, ale s ďábelským ohněm v sobě. Je podpalován ďábelským plamenem, takže je schopen napáchat víc zla, než ruce. Jazyk může zničit lidský život víc, než jakákoliv zbraň.
Říká se, že mlčení je krásný šperk pro ženu, ale nosí se velmi málo. Je to tak? Je pravda, že žena skrývá jen to, co neví? Jsou snad ženské jazyky jako beránčí ocásky, které se stále vrtí? Říká se, že lišky jsou samý ocas a ženy samý jazyk. Je to pravda, nebo ne? Byla ta stará modlitba „Vysvoboď nás od velkých zbraní a ženských jazyků“ opravdu tak potřebná?
