Avšak proti pronárodu, jemuž budou otročit, povedu při. Potom odejdou s velkým jměním. (Gn 15,14)
Bůh chce, abychom jednali podle toho, co je zjevné. To je také nejdůležitější princip našeho čtení a studia Božího slova. Co je zjevné a jasné, podle toho se máme zachovat, to máme dělat. To ostatní nám Bůh zjeví ve svém čase. Abraham se nedozvěděl nic o zemi, v níž budou trpět jeho potomci. Nevěděl, že to bude Egypt. Nedozvěděl se nic o Božím trestu, který kvůli zotročení Izraele dopadne na egyptský národ, o deseti ranách, které dopadnou na egyptský lid se zničující silou a destruktivní mocí. Ale na druhé straně by bylo s podivem, kdyby slova „odejdou s velikým jměním“ nepřipomněla Abrahamovi jeho vlastní zkušenost z Egypta. Tomu, kdo hledá, se Bůh dává poznat.
Vždyť zde nemáme trvalý domov, nýbrž vyhlížíme město, které přijde. (Žd 13,14)
Na zemi jsme cizinci a poutníci. Tento svět není naším domovem. Jdeme pustinou s tváří obrácenou k Siónu – směřujeme do nebeského města!
Naše cesta je neschůdná, ale Spasitel nás podpírá. Procházíme pustinou, ale víra nás povzbuzuje pohledem na slavné odpočinutí v Otcově domě, v sídle požehnání.
Dnes si připomeneme jeden text, který se týká zaslíbení Mesiáše, Iz 11-12. Je to text, který ukazuje na Krista a jeho království a my se podíváme na čtyři věci: 1. na charakteristiku zaslíbeného Mesiáše, 2. na dílo zaslíbeného Mesiáše, 3. na království zaslíbeného Mesiáše, a nakonec na chválu zaslíbeného Mesiáše.
Ve 33. kapitole se po dvaceti letech setkávají dva rodní bratři, dvojčata. Nalezneme zde mnoho podobných věcí – na nich samotných, na tom, co říkají, na tom, co dělají i na okolnostech, v nichž se nacházejí. A přestože se jedná o dvojčata, přestože je zde tolik podobností, tak zde nalezneme i diametrální rozdíly. Střetnutí končí pokojným rozchodem obou bratří – a každý z nich se nakonec ubírá svou cestou.
Mnoho let jsem jako svou hlavní pohybovou aktivitu pěstoval jogging, ale maraton jsem neběžel nikdy. Na tak dlouhý závod jsem nikdy neměl dost silná kolena. Párkrát jsem absolvoval závod na deset kilometrů. Ale jestli jste někdy běželi třeba jen pětikilometrový závod, měli byste se s naším textem dokázat ztotožnit. Pokud byste si při samotném pomyšlení na to, že byste se měli zúčastnit takového závodu, raději dali šlofíka, jenom vás upozorním, že tuhle metaforu křesťanského běhu na dlouhé tratě jsem převzal z textu samotného. Nevymyslel jsem si ji! Jestli jste zápecnický typ, snad jste viděli v televizi závod, který vám pomůže tohle kázání pochopit.
Zde se dostáváme k pozitivní stránce díla Boží milosti v křesťanovi. Negativní stránka znamená odřeknutí se hříchu, pozitivní stránka znamená nahradit ty negativní věci pozitivními, nahradit hřích svatostí. Četli jsme z Koloským tři o svlečení starého člověka – ten text pokračuje:
… a oblecte nového, který dochází pravého poznání, když se obnovuje podle obrazu svého Stvořitele. (Ko 3,10)
Když on jde na svět – to je jádro a vrchol všech jeho plánů, to znamená, že přišla plnost času. Nu, těšte se, když dochází na to, co on na věky věků zamýšlel! Pak dojde na všecko to ostatní, co se týká vás a mne a všeho světa. Kdy to bylo, na tom mi velmi málo záleží. Mně všecko záleží na tom, že to bylo. Nezdá se, že to bylo v zimě. Rozumná římská vláda by nepoložila sčítání lidu na dobu zimní. Nepodobá se, že to bylo v zimě, když pastýři nocovali u svých stád. A proč to církev položila na den 25. prosince? Proto, že dnes je nejkratší den v roce, kdežto památný den Jana Křtitele položila na 24. června, nejdelší den v roce. On bude růst, ale já jsem na to, abych se menšil. Od dnešního dne pořád dne přibývá. Na tom však nezáleží, ale na tom, abyste to vystihli, že to byla právě věc, kterou on zamýšlel od věků. Z našeho stanoviska to vypadá tak, že on jde, aby napravil, co jsem já pokazil.
