Kristus přišel, Kristus přijde. To jsou dvě velké skutečnosti, od nichž se jako od dvou zlatých háků mohutně odvíjí celý řetěz lidských dějin. Jedna naplňuje celou minulost, druhá má rozjasnit celou budoucnost. Paměť by se měla živit jednou, naděje by měla vyskočit, aby uchopila druhou. A tyto dvě věci jsou tak úzce propojeny, že první z nich je bez druhé neúplná a neúčinná. On přišel, proto přijde.
V uniklých právních dokumentech strana obhajuje své rozhodnutí odmítnout bývalého novináře BBC Davida Campanaleho tvrzením, že jeho „náboženské přesvědčení ohledně potratů, homosexuálních sňatků a zákonné změně pohlaví je v rozporu se základními hodnotami“ stanovenými v programovém prohlášení strany.
Viděli jsme, že existují dvě hlavní myšlenky týkající se vztahu mezi církví a státem. První, kterou jsme se zabývali v minulé studii, považuje tyto instituce za jeden celek. Druhá, kterou se musíme zabývat nyní, tvrdí, že jsou v podstatě odlišné a rozdílné. Na podporu tohoto názoru se uvádějí čtyři hlavní důvody.
Do nabídky našeho e-shopu jsme nově zařadili výrobky z dílny Lucie Roušalové. V tuto chvíli se jedná jen o několik výrobků, jako jsou magnetické záložky do knihy (nebo do Bible), placky nebo magnety s biblickými verši nebo záložky v podobě měsíčního kalendáře na rok 2025, které mohou dobře posloužit jako drobné dárky přátelům či příbuzným.
Těhotné televizní moderátorce bylo vyhrožováno smrtí poté, co vyjádřila podporu článku kritizujícímu postup Mezinárodního olympijského výboru (MOV) při řešení sporu o ženský box na hrách v Paříži 2024.
Historicky byly přijaty dva odlišné postupy ustanovení starších. Prvním z nich bylo jmenování starších stávajícími vedoucími s malým nebo v některých případech žádným zapojením členů církve. Důvody pro tento postup se odvolávají především na dva texty: Sk 14,23 a Tt 1,5.
Kultura je jen vnější podobou náboženství. A ateistické kultury se většinou vždy mění v etatistické kultury. Stát se v nich stává bohem. Ateistické kultury končí jako etatistická totalitní pekla nebo hédonistické stoky – nebo obojí. Amerika je obojí.
Zákonictví je snaha zasloužit si Boží uznání svými skutky, v tomto případě modlitbami nebo modlitebním životem. Zákonictví často přidává k naší víře pravidla, která nám Bůh nikdy nedal. Existují dva hlavní způsoby, jak můžeme být v modlitbě zákoničtí: přílišné zaměření se na kvalitu a kvantitu našich modliteb.
Pokud si ceníte toho, že ve vašem sboru nebo v celém sboru je pěstována určitá kultura vzájemné úcty, doufám, že vám tyto myšlenky pomohou. Abychom toho dosáhli, musíme začít v Písmu. Kultura každé církve a kultura zaměstnanců, která chce projevovat vzájemnou úctu jedněch k druhým bez biblického základu, jímž by se řídila, je odsouzena ke zklamání.
Náš text mluví o zbožnosti mužů a žen, mluví o tom, že máme přistupovat k modlitbám s určitým postojem srdce a máme se vyvarovat některých věcí v našich životech. Jak u mužů, tak u žen jsou zmíněné jak pozitivní věci, tak negativní věci. Podívejme se tedy zvlášť na zbožnost mužů a na zbožnost žen, jak je představená v našem textu a mějme stále na paměti, že se na prvním místě týká modlitebního života.
Copak naděje musí klamat? „A naděje neklame, neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán.“ Ale vy všichni říkáte: „Naděje klame.“ Arciže, podle toho, jaká ta vaše naděje je. Když ta má naděje je taková, že zklamat musí, pak se zklameš. Tím je řečeno, že tu je dvojí naděje: Jedna, která musí zklamat, druhá, která nezklame.
Eliáš, horlivý Boží služebník, také zakusil, co to je spoléhat na Boha. Neboť když v čase hladu všichni ostatní trpěli nouzí, on měl dostatečné zaopatření. Za prvé mu na poušť musili jednak krkavci nosit maso a chléb (1Kr 17,6), jednak andělé (1Kr 19,5), za druhé jej musila mimo jiné jako třetího snad přes dvě léta živit hrstka mouky (1Kr 17,14), a za třetí byl zachován čtyřicet dní bez pokrmu (1Kr 19,8).
