V mnoha církvích se projevila krize autority, která má řadu příčin. Starší, kteří učí, se začali domnívat, že mají zvláštní postavení, a snažili se autokraticky vládnout ostatním starším v církvi. Opačným extrémem je, že když bylo ustanoveno pluralitní staršovstvo, starší se také stávali autoritářskými a v některých případech se pokoušeli řídit starší, kteří kázali!
Před několika týdny jsem zde na blogu Founders položil otázku „Kdy opustit církev?“ a slíbil jsem, že se této problematice budu věnovat i ve druhém příspěvku. V tomto příspěvku se chci zabývat otázkou, jak z církve odejít. Když je nutné najít si jiný sbor, musíme pečlivě sledovat svá srdce a své pohnutky a musíme si dávat pozor na to, co říkáme a jak se chováme "za dveřmi".
Určitě znáte slova, a mnozí z nás nejen jako slova – stress, strach, úzkost, nejistota ... Strach někdy prožívá každý člověk, strach je emoce nebo pocit, vznikající jako reakce na reálné nebo údajně hrozící nebezpečí. Strach člověka něčím svazuje, ochromuje ho – lidé se obávají něco říct, bojí se někam jít …
Kdo zavraždil Kennedyho? Kdo jsou ilumináti? Může se koronavirus šířit pomocí 5G sítí? Je QAnon pravdivý? Co je to adrenochrom? Bylo na raketoplánu zařízení, které způsobovalo zemětřesení? Pokud Bůh zjeví odpověď na některou z těchto spekulací, měli bychom mu být vděční, že vnesl světlo do našich záhad. Pokud ne, měli bychom to nechat být – zvláště pokud nám zabývání se těmito záhadami přináší strach.
Mnoho křesťanů věří, že bychom se měli podřídit všemu, co naše vlády řeknou, protože jsou podle Římanům 13 ustanovené Bohem. Proto bychom neměli vládě odporovat nebo ji neposlouchat. Je to však správný biblický postoj? Ne, není. Ve skutečnosti Písmo obsahuje mnoho příkladů, kdy praví věřící neposlouchají „vládní“ autority. Podívejme se na to podrobněji.
Když jsem v létě 2001 navštívil USA, měl jsem výsadu pobýt v několika sborech a vyučovat věřící o důležitosti Stvoření. Byla to význačná chvíle, když za mnou po jednom shromáždění přišel jeden upřímný mladý muž. Byl zneklidněn tím, že hlásání doslovného šestidenního porozumění knihy Genesis vede k tomu, že ostatní upřímní věřící, kteří se považují za evangelikály, by nyní neměli být považováni za věrné Písmu.
To je důvod, proč se máme modlit za všechny lidi. Ukazuje to na velikost Boží dobroty, na to, jak se „nadmíru rozhojnila milost našeho Pána“ (1Tm 1,14). Bůh je milosrdný, a jako se rozhojnil hřích, rozhojnila se i milost. Jak ale rozumět tomu, že Bůh chce, aby všichni byli spaseni? Vždyť z dalších míst Písma dobře víme, že všichni spaseni nebudou.
Bůh je Pánem, vládcem a majitelem celé země se vším, co je na ní. Pán Ježíš při svém odchodu z této země řekl svým učedníkům, že mu byla dána veškerá moc na nebi i na zemi (Mt 28,18). A kromě toho je ujistil, že s nimi (i s námi) bude až do skonání věků (v. 20).
Nyní jsme jako ptáčata ve vejci; dokud je skořápka celá, nejsme svobodní. Smrt ale skořápku rozbije. Naříká snad mládě nad rozbitím skořápky? Nikdy jsem neslyšel, že by se ptáče v hnízdě trápilo nad rozbitou skořápkou; ne, jeho myšlenky směřují jinam: ke křídlům, letu a slunečné obloze. Tak ať je to i s námi. Toto tělo se rozpadne: ať se tak stane, je to tak správně. Měli jsme z něj radost, dokud jsme ho potřebovali, a děkujeme Bohu za úžasné schopnosti, které do něj vložil. Ale až ho už nebudeme potřebovat, utečeme z něj jako z vězení a nikdy se nebudeme chtít vrátit do jeho těsných hranic.
Kdo kterémukoli stvoření prokazuje milosrdenství kvůli Bohu, ten Pána Boha více uctívá, a své duši více prospívá, než kdyby byl vytržen do třetího nebe jako sv. Pavel.
Co se zrodilo z těla, může být tělesnou energií přiváděno ke zdání duchovního života, ale vždy zůstane jen tělem. Až uděláte všechno, co bylo ve vašich silách, a nedosáhnete těch nejlepších výsledků, prorokujte o Duchu; volejte do čtyř větrů, protože on může přijít v ledovém severním větru soužení nebo v teplém západním větru prosperity; ale mluvte s jistotou: „Toto praví Panovník Hospodin: ‚Přijď!‘“
Tak uvažoval prorok Jonáš. Stejně uvažovali Job a Eliáš, Mojžíš a Jeremiáš. (Jon 3; Jb 6,9; 1Kr 19,4; Nu 11,15; Jr 20,14) Měli však pravdu – tito dávní muži – když se vzbouřili proti svému životu a Božímu nápravnému jednání? Velký apoštol Pavel to tak neviděl. Nikdo neměl se vším svým utrpením takový důvod pociťovat těžkosti života jako on. Jestli měl někdy člověk právo nenávidět život, pak to byl apoštol Pavel. Přesto při tom všem a při silné „touze odejít a být s Kristem“ – necítil ke svému životu nenávist. „Pro mě,“ říkal, „je život Kristus.“
