Jaroslav Kernal

Jákob celý život utíkal před problémy a bojoval proti lidem. Nyní – po setkání s Bohem – dostává požehnání a tímto požehnáním je kromě jiného také jeho zranění – poraněný kyčelní kloub. Jákob už nemůže utíkat před problémy – je rád, že může vůbec chodit a už nemůže bojovat proti lidem. Musí se cele spolehnout na Boha, na to, že Bůh bude bojovat za něj. Vstříc Ezauovi jde úplně jiný Jákob, než který před několika dny (týdny) utíkal od Lábana. Je to Jákob proměněný setkáním s Bohem, Jákob, který získal Boží požehnání, Jákob, který cele závisí na Kristu.

Steven Cole

Poslední číslo časopisu The Voice of the Martyrs [listopad 2004] přineslo článek o čtyřiatřicetileté Číňance, která byla v červnu zatčena za rozdávání Biblí a evangelizačních letáků. Představitelé úřadů ji kopali, částečně jí vyrvali vlasy a utloukli ji k smrti. V hlášení uvedli, že zemřela v důsledku „náhlého onemocnění“. Zařadila se tak po bok mnoha z těch, o kterých je řeč v našem dnešním textu.

• [Ukázala se Boží milost, která] … vychovává nás k tomu, abychom se zřekli bezbožnosti a světských vášní… (Tt 2,12)

Jan Karafiát

A naši milí Kraličtí řekli zde „chvály“, ale můžeme dobře číst: „Já pak nehledám slávy své“. Oč běží nám, čeho hledáme my? Světské věci se nám poddají jen po světsku, ale duchovní jen duchovně. Vy ty řády světské musíte uznat, jinak se úspě­chu nedoděláte. Ale právě tak ve věcech duchovních. Co je zde napsáno, k mému naučení napsáno jest. „Učte se ode mne! Já nehledám své slávy!“ A teď si myslete, že se ozve hlásek: „Já se neprosím o slávu světa, ale štěstí bych se rád dodělal!“ To je něco, ale dej si dnes říci, jestli se za tím svým štěs­tím poženeš jako druzí, pak pochodíš jako druzí; oni svého štěstí nikdy nenajdou, protože tam štěstí není, kde ho oni hle­dají.

K odpadnutí skutečně dochází

Rád bys rostl v milosti a byl oddaným křesťanem? Pokud si to přeješ, buď si naprosto jist, že neexistuje důležitější otázka, než je tato: Modlíš se? Ptám se, zda se modlíš, protože zanedbávání modlitby je tou největší příčinou odpadnutí.

Milostí jste spaseni! Jak mocné zvolání! Jak prostá zpráva! Jak přímé vysvětlení evangelia! Zde je řečeno všechno. Přesto je stále toto mocné evangelium, které je Boží mocí ke spasení, zaměňováno za něco úplně jiného.

Tento článek je zde publikován jako osobní pohled autorky.

Takřka nikdy dříve v historii nebylo pro křesťany důležitější zpochybňovat „vědu“. Proč? Protože vaše chápání „vědy“ zcela ovlivní vaši víru v to, jak by celosvětová církev měla reagovat na bezprecedentní opatření, jež je povinna dodržovat.

Hřích má svůj původ ve falešném pohledu na věc. Naši prapůvodní rodiče by nikdy nezhřešili, kdyby nebyli oklamáni pokušitelem. Eva viděla, že zakázané ovoce je překrásné a je dobré k jídlu, tedy chutné a výživné. To byl podvod. Toto ovoce, ať už byla jeho chuť jakákoliv, nikdy nebylo určeno k tomu, aby sytilo. Bylo určeno ke zkoušce, nikoliv k jídlu. Ale tím největším klamem arcisvůdce, jemuž naše pramáti čelila, bylo to, že když to sní, stane se moudřejším a bude znát dobré i zlé, dokonce tak, jako to zná Bůh.

Jaroslav Kernal

V našem výkladu knihy Genesis jsme se z Boží milosti dostali do třicáté druhé kapitoly. Ve dvacáté páté kapitole se Izákovi narodila dvojčata – Jákob a Ezau. Tam někde začíná náš příběh – resp. příběh Jákoba. Jákob byl druhorozeným z obou dvojčat, přesto měl podle Božího slibu dostat požehnání Abrahamovo a svým způsobem se tak stát prvorozeným. Bůh tak od začátku ukazuje, že nezáleží na tělesném narození, nezáleží na původu ani sociálním postavení, nezáleží na věku ani na tom, kolik kdo v životě udělal dobrého nebo zlého, ale záleží na Bohu, který se slitovává.

Steven Cole

Jakožto vůdce Izraele po Mojžíšově smrti měl Jozue hromadu zamaskovaných příležitostí. Měl po čtyřiceti letech bloudění pouští dovést tento novopečený národ uprchlých otroků přes řeku Jordán do zaslíbené země, která byla shodou okolností plná zlých a násilnických obrů. První zamaskovaná příležitost znamenala dobýt opevněné město Jericho. Bůh ukázal Jozuovi strategii vedoucí k vítězství. Vírou hradby této pevnosti padly.

• [Ukázala se Boží milost, která] … vychovává nás k tomu, abychom se zřekli bezbožnosti a světských vášní… (Tt 2,12)

Milostí jsme spaseni. Tato milost se zjevila a tato milost zachraňuje. Je to milost, která zachraňuje všechny lidi. Kontext nám jasně ukazuje, že se Bible tady neučí univerzalismus, ale tvrdí, že nikdy nikdo nebyl ani nebude zachráněn jinak, než milostí, tedy že všichni lidé, kteří jsou zachráněni, všichni spasení, jsou zachráněni jenom milostí.