Když slyším zákonické kázání, ve kterém je od zákona očekáváno to, co dokáže jen milost Pána Ježíše Krista, začnu mít okamžitě starost o kazatele. Přemýšlím, jak vidí sám sebe, protože pokud máte nějaké povědomí o své vlastní slabosti a hříchu, najdete v takovém kázání pro sebe a své posluchače pramálo naděje a útěchy.
Členové místní skupinky služebníků, k níž jsem patřil, mě požádali, abych už nechodil. Řekli, že od té doby, co se zúčastňuji, stala se ze schůzek nepříjemná setkání. Šlo mi o problémy, které oni považovali za nedůležité. Koho zajímá, jestli se v Bibli opravdu nevyskytují žádné chyby? A proč by něco takového jako evoluce versus stvoření mělo vyvolávat debaty? Rozhodně to tak nebylo, dokud nepřišel Ganz. A ten názor, že do staršovstva by měli patřit jen muži… (Myslím, že to byla poslední kapka!)
Věřící, kteří procházejí zkouškami, se mohu stát snadnou kořistí nejrůznějších podvodníků a šarlatánů. Nezapomínejme, že to jsou služebníci Satana a Satan je mistrem přetvářky a klamu. Podvodníci a zlo vládnou temným zákoutím tohoto světa, ať se jedná o finanční sféry nebo falešné duchovní kejklíře. Pokud jim dáte šanci, nevzdají se tak snadno.
Evangelikální Popelka byla zamyšlením nad stále častější degradací významu kázání, jak jsme toho svědky v rámci křesťanských akcí. Na takových akcích je kazatel, pokud je vůbec pozván, ve stínu „vedoucího chval“ a vše se točí kolem hudební produkce, ne kázání. Je to tragický a nebezpečný odvrat od biblického křesťanství. Toto degradující hnutí se ukazuje v rostoucím počtu sborů. Tam, kde dřív k podpoře zpěvu stačilo piano nebo varhany, je nyní potřeba celý orchestr nebo speciální tým určený ke zpívání chval. Utrácí se mnoho peněz za vybavení. Vpředu je třeba udělat místo, a tak se někdy musí kazatelský pultík přesunout stranou. Jen stěží si nepovšimneme souvisejících změn v symbolice architektury.
Vánoce jako takové nejsou žádným křesťanským svátkem v pravém slova smyslu. Pro křesťany je závazné to, co učí Bible a nikde v Bibli nenajdeme žádnou výzvu k tomu, abychom oslavovali narození Ježíše Krista. Jediné, co v Písmu vidíme, je církev, která se schází v den, kdy byl vzkříšen Pán, tedy v neděli (a někdy dokonce každý den) a společně uctívá vzkříšeného Krista. Uctívá ho zpěvem, uctívá ho studiem Písma, uctívá ho při Památce Páně, uctívá ho modlitbami. Ale nevidíme, že by novozákonní církev nějak slavila Vánoce nebo jakýkoliv jiný svátek (dokonce ani Velikonoce, což biblický svátek je).
Nebojte se! Lukáš ve svém evangeliu zaznamenal tato slova, která slyšeli pastýři od andělů, kteří se jim zjevili hned po Kristově narození v Betlémě.
Dostáváte první vánoční číslo našeho elektronického časopisu. Připravili jsme pro vás celou řadu výborných článků, které vám jistě zpříjemní komercí a shonem nabitý prosincový čas.
Zde vidíme vychytralou strategii, jak prosadit svojí vlastní vůli, namísto toho, se podřídit Boží autoritě. Kórach říká: „Vždyť celá pospolitost, všichni jsou svatí a Hospodin je uprostřed nich.“ Na první pohled to zní velmi dobře. Ale otázkou je proč to řekl? On tím vlastně řekl něco jako: „My nemusíme poslouchat Mojžíše, my nepotřebujeme žádnou další autoritu nad námi! My jsme si všichni před Bohem rovni. My nepotřebujeme někoho, aby nám říkal, jak jednat. My to víme sami!“ Jenže tím ve skrytu duše chtěl jen prosadit svojí vlastní vůli namísto toho se podřídit Boží vůli, kterou reprezentoval Mojžíš. Velmi aktuální v dnešní době!
V evangelikálních kruzích se něco děje. Došlo k malému posunu, bezejmennému hnutí bez vůdce, které se však šíří jako mlžný opar od moře – rychle, tiše a tísnivě. Je těžké si na něj sáhnout, ale projevuje se mnohými způsoby – křiklavý leták s pozváním na konferenci vedoucích chval, e-mail oznamující turné slavných křesťanských muzikantů, upoutávka na akci pro mladé, která vypadá spíše jako popový koncert než křesťanské setkání, rozhovor s křesťanem překypujícím nadšením z nadcházející konference a těch, kdo povedou chvály, ale ani zmínka o tom, kdo bude kázat.
Povrchním pohledem by se zdálo, že biblický poradce a psychoterapeut, který je křesťan, dělají mnoho stejných věcí. Oba hovoří s lidmi, oba pečují o lidi, oba poznávají lidi, oba se zajímají o jejich motivaci, myšlenky, emoce a chování, oba prozkoumávají všemožné tlaky v konkrétních situacích lidí, oba poskytují zpětnou vazbu, možná i oba mluví o Ježíši nebo o pasážích z Písma. Tak čím se tedy liší? Abychom pochopili, jak se pokřesťanštěná psychoterapie liší od biblického poradenství, je nutné blíže se podívat na jednotlivé postupy obou metod a jejich učení, které za nimi stojí. Zde jsou některé ze základních rozlišovacích znaků každé metody.
Řekli jsme si, že hlavním přínosem Jakubova listu je jeho důraz, že křesťanská víra se musí projevovat skutky. Minule jsme se zamýšleli nad tím, kde a jak můžeme hledat a nalézt Boží moudrost a začali jsme téma Pokušení: jeho zdroj, vliv a příčiny. Dnes se podíváme na to, jak s pokušením bojovat.
Když náš Pán a mistr Ježíš Kristus řekl: „Čiňte pokání,“ (Mt 4,17) chtěl, aby celý život věřícího byl pokáním.
Těmto slovům nelze rozumět tak, že znamenala pokání svátostné, tj. vyznání (zpověď) a odpuštění udílených kněžími.
Avšak neznamenají pouze vnitřní pokání, neboť není žádné vnitřní pokání bez různého vnějšího umrtvení těla.
A tak trest za hřích trvá tak dlouho, jak dlouho trvá nenávist k sobě (to je skutečné vnitřní pokání), a pokračuje až do našeho vstupu do nebeského království.
31. října 1517 přibil augustiniánský mnich a profesor výkladu Písma na univerzitě Martin Luther na vrata farního kostela ve Vitemberku svých pověstných 95 tezí, které dle tradice zahájily reformaci v Evropě. Luther reagoval především na prodej odpustků, ale ve svých tezích jde mnohem dále. Především se zabývá otázkou skutečného pokání a odpuštění hříchů. Vysvětluje, že odpustit hříchy může jenom Bůh a pokání mohou činit pouze živí a nikoliv mrtví. Vysvětluje v nich, že pokání musí být vnitřním postojem člověka, který se bude projevovat na jedné straně lítostí a na straně druhé proměněným životem, který nese ovoce dobrých skutků.