Ukáže-li se na oblaku duha, pohlédnu na ni a rozpomenu se na věčnou smlouvu mezi Bohem a veškerým živým tvorstvem, které je na zemi.“ (Gn 9,16)
Pavel nazývá ty starozákonní věci stínem, který měl vést lidi ke Kristu. A tímto stínem jsou i smlouvy. I ony nás mají vést jediným směrem – k nové smlouvě, která je zpečetěná Kristovou krví, k evangeliu Pána Ježíše Krista. Smlouva s Abrahamem byla postavená na víře – ve smlouvě budou ti, kdo věří a mají znamení smlouvy, obřízku. Obřízka těla měla ukazovat na obřízku srdce (viz Ř 2,28–29; Dt 10,16). A o obřízku srdce šlo od samotného začátku, tedy o srdce, které věří a které se vírou pevně drží Boha a jeho Slova, jeho zaslíbení, jeho milosti. Smlouva s Izraelem byla založená na poslušnosti – „když toto budete dělat, budete mým svatým národem“ (Ex 19,5–6). Ale oni neposlouchali.
Představte si, milí přátelé v Kristu, toho starého Jákoba, muže Božího, jak umírá. Má kolem sebe shromážděné syny, dvanáct synů. Co přeje takový otec svým milým synům, když umírá? To, co pokládá za to nejvzácnější, a každému něco zvláštního. A když připomíná to lvíče, tak je to něco vzácného v jeho očích. Když Mojžíš umírá a připomíná lidu to orlí mládě, tak je to v ocích Mojžíšových něco vzácného, být takovým orlím mládětem.
Všimli jste si někdy, kolikrát a jakými způsoby Bible varuje před tím, abyste se nechali oklamat? Jasným napomenutím i názorným příkladem nás Bůh opakovaně vyzývá k tomu, abychom se měli na pozoru před vírou ve lži. Právě to je klam - věřit něčemu, co není pravda. Je to jedno z velkých děl nepřítele našich duší.
Protože Karel nenacházel v Čechách příliš mnoho dobrých a horlivých kazatelů (co by asi řekl dneska?), povolal roku 1363 do Prahy v té době již velmi známého kazatele Konráda Waldhausera. Díky jeho působení došlo o oživení zbožnosti, k nápravě mravů a také k tomu, že povstali lidé, kteří v jeho práci pokračovali (jako např. Milíč z Kroměříže).
Svým nástupcům, kteří budou sedět na mém dvojím trůně, chci dát poznat dvojí život tohoto světa, aby z něho vyvolili lepší. Představa dvojího života nám v mysli lépe vyvstane, když užijeme podobenství o dvojí tváři. Neboť jako tvář, kterou zříme v zrcadle, je prázdná a není nic, tak také život hříšníků je prázdný a není nic.
Každé prvorozené stvoření musí patřit Hospodinu, ale protože osel byl nečistý, nemohl mu být obětován. Co tedy? Měl by mít výjimku z tohoto obecně platného zákona? V žádném případě! Bůh nepřipouští žádné výjimky. Osel mu náleží, ale on ho nepřijme. Nezmenší svůj nárok, ale přesto se nemůže spokojit s nečistou obětí. Nezbývá jiná cesta než vykoupení – osel musí být vykoupen výměnou za beránka. A pokud nebude vykoupen, musí zemřít!
Od první chvíle, kdy se dobro dostalo do střetu se zlem, nepřestalo v duchovní zkušenosti platit, že se nám satan staví do cesty. Když se lopotíme na poli, snaží se nám zlomit radlici. Stavíme-li zeď, usiluje o svržení kamenů. Chceme-li sloužit Bohu v utrpení nebo v konfliktu, všude nám satan brání. Brání nám, když se poprvé blížíme k Ježíši Kristu. Prudké konflikty se satanem jsme měli, když jsme poprvé pohlédli na kříž a začali žít. Nyní, když jsme spaseni, se nám snaží bránit v dotváření našeho osobního charakteru.
