Máme před sebou příběh, který je pozoruhodný v mnoha ohledech. Jako jeden z mála příběhů v Písmu popisuje, jak to bude po smrti. Ježíš jím navazuje na slova farizeů, kteří se mu posmívali kvůli Jeho učení o věrném správcovství a o správném zacházení s majetkem.
Problém nastal ve chvíli, kdy jsme s Chadem byli spolu už dost dlouho na to, abychom se začali kritizovat. Nestávalo se to často a nešlo o tvrdou kritiku, ale krůček po krůčku jsme oba začali vnímat, že dokonalost, kterou jsme v tom druhém viděli při chození, se vytrácí. Zjistili jsme, že pod tou snahou udělat na druhého dojem, byli jen dva lidé stejně nedokonalí jako ti všichni kolem. A protože jsem Chadova slova stavěla na tak nemožně vysoký piedestal, jakmile přišla kritika, hluboce mě zranila.
Žila jsem jeho komplimenty a chválou a umírala jeho kritikou, i když byla jemná.
Dnes večer nehodlám vstupovat do debaty o učení o vyvolení, abych jej dokazoval. To jsem už učinil jindy a jsem to připraven udělat znovu. Dnes mám za cíl hovořit o praktických dopadech, které jsou výsledkem z tohoto článku víry. My však nemůžeme přejít tento text, abychom si nevšimli, že si je velmi jistý, že jsou zde vyvolení a že tito vyvolení jsou zvláštním lidem. Protože oni jsou tady definováni jako ti vyvolení – tedy ti, kteří jsou jimi ve skutečnosti a pravdě.
Patnáctou kapitolu můžeme nazvat kapitolou Abramovy víry, zatímco 16. je kapitolou Abramovy nevěry. Po úžasném Božím jednání v 15. kap. bychom si mohli snadno myslet, že teď už Abram poběží přímou cestou za Bohem. Že se jeho noha neodchýlí ani na kousíček. Ale zkušenosti z našich vlastních životů, z našeho vlastního následování Boha nás přesvědčují o tom, že to tak jednoduché obvykle není.
Autor se nám snaží ukázat Ježíšovu nadřazenost v úloze našeho velekněze. Nechtěl, aby se jeho čtenáři pod hrozbou pronásledování vraceli zpátky k judaismu, a tak jim ukazuje, že Ježíš stojí nad lévijským kněžstvím a obětním systémem. Sice třeba nebýváme v pokušení opustit křesťanství a přejít k judaismu, ale když na nás přijdou zkoušky či zklamání, snadno nás to pokouší k tomu, abychom se odvrátili od Krista. Čelíme problémům, jejichž řešením je hlubší poznání Krista, ale my se místo toho obracíme ke světské psychologii, která nám nabízí způsoby, jak se s nimi vyrovnat nebo jak nahlédnout do vlastní minulosti. Nebo pro utišení svého trápení vyhledáváme hmotné jistoty nebo světská potěšení. Ale to, co opravdu potřebujeme, je vidět nadřazenost Ježíše Krista v úloze našeho velekněze, který je schopen dokonale spasit nás všechny, kteří skrze něj přicházíme k Bohu.
Na Krétě byli lidé, kteří se odvraceli od pravdy. Hledali cokoliv jiného jenom ne to, co říká zapsané Boží slovo. Toto je velmi důležitá charakteristika – křesťan je ten, kdo miluje pravdu a tedy miluje Boží slovo. Zná pravdu, a to znamená, že zná Boží slovo. Rozumí pravdě a podřizuje se pravdě.
V jednom svém dopise Erasmovi Luther napsal: „Tvé smýšlení o Bohu je příliš lidské.“ Takový proslulý učenec nesl výtku pravděpodobně nelibě, tím spíše, že přišla od syna horníka. Nicméně si to zcela zasloužil. I my vznášíme stejné obvinění proti velké většině dnešních kazatelů a proti těm, kdo, místo aby zkoumali Písma, líně přijímají jejich učení. Téměř všude se v současnosti objevují nanejvýš hanebné představy o vládě a panování Všemohoucího. Pro bezpočet tisíců, a mezi ně patří i vyznávající křesťané, je Bůh Písma zcela neznámý.
Pokoj vám a milost, milovaní v Kristu. Scházíme se v tomto prvním dni nového roku, abychom společně uctívali našeho Boha. Dělali jsme to v písních i v modlitbě, dělali jsme to skrze čtení Božího slova, budeme dále uctívat Boha při Památce Páně a ve společných modlitbách, ale nyní otevíráme Písmo a chceme Boha uctívat skrze výklad Písma. Půjdeme teď společně do Žalmu 29 a ukážeme si z něj tři důvody, proč bychom měli my – a spolu s námi celý svět – uctívat Boha. Je to proto, že Bůh je 1. Bohem slávy, 2. Bůh je mocný, 3. Bůh vládne. Budeme číst Žalm 29.
Nikdy, nikdy zanedbávejte Boží slovo, které obohatí vaše srdce nařízením i porozuměním. Vaše řeč, které vychází z vašich úst, potom bude jako vaše srdce: bohatá, chutná a duchovně zapálená. Naplňte svá srdce bohatou, štědrou láskou a proud, který poplyne z vašich rukou, bude právě tak bohatý a štědrý jako vaše srdce. Křesťané, pojďte do nádherných a bohatých dolů, volejte k Duchu svatému, aby učinil vaše srdce bohaté spasením.
Dnešní kázání bude mít tři části. Budeme se ptát: 1. Kdo přináší tuto zprávu? 2. Komu je tato Boží zpráva určena? A nakonec to nejdůležitější: 3. Co je obsahem toho zvěstování? 4. O kom tato zpráva mluví a co o něm vlastně říká?
V této kapitole se poprvé v Bibli objevuje slovo věřit, což je klíčové slovo, které se týká našeho spasení. Znovu si musíme zopakovat, že to není tak, že by zde víra nebyla již předtím, ale teprve na tomto místě v Písmu je na ní jasně poukázáno. Totéž můžeme říci také o spravedlnosti. Nový zákon nám ukazuje, že dávno před Abramem zde byli lidé, kteří věřili a byli spravedliví, ale teprve v Genesis 15 je nám to zjeveno úplně otevřeně.
V roce 1903 si kdesi v Rusku kdosi všiml vojáka, který hlídkoval na místě, kde k tomu evidentně nebyl žádný důvod. Když se ho zeptali, proč tam stojí, odpověděl, že jenom plní rozkazy. Zeptali se tedy velitele stráže, ale ani on nevěděl, proč by tam měla hlídka stát. Postupně se s touto otázkou dostali až k samotnému carovi, ale ani on to nevěděl! Proto nařídil, aby někdo odpověď vypátral, a nakonec se zjistilo, že na tom místě zasadila v roce 1776 Kateřina Veliká keř růží a postavila k němu hlídku. Keř uhynul už před nějakými osmdesáti lety, ale hlídka tam pořád stála. Tradice se mění těžko! A zvlášť těžko se mění náboženské tradice, protože lidé trvají na tom, že je zavedl Bůh.
