Tu Hospodin Abrahamovi řekl: „Pročpak se Sára směje a říká: »Což mohu opravdu rodit, když už jsem tak stará?« Je to snad pro Hospodina nějaký div? V jistém čase, po obvyklé době, se k tobě vrátím a Sára bude mít syna.“ (Gn 18,13–14)
Zaslíbený dědic se narodí Sáře a nebude to trvat ani rok. Z celého kontextu se zdá, že Abraham se Sárou asi nemluvil o těchto detailech, které mu Bůh řekl, když se mu zjevil v 17. kapitole. Jistě jí něco řekl – součástí smlouvy byla obřízka, kterou Abraham provedl na všech mužského pohlaví ještě týž den, kdy k němu Bůh promluvil. Ale myslím si, že neřekl Sáře všechno. Jsem přesvědčený o tom, že jí neřekl detaily, které se týkaly narození Izáka. Proto se celá historie opakuje. Ačkoliv Abrahamova víra rostla a zrála a vedla Abrahama k pokorné a obětavé službě, tak měla i své mezery – stejně jako víra každého z nás.
Jestliže nás Bůh miluje nekonečnou láskou, jestliže nás předurčil k tomu, abychom byli připodobněni obrazu jeho Syna, jestliže nás chce učinit způsobilými k tomu, abychom se stali účastníky dědictví svatých ve světle, a jestliže chce napravit naše chyby a pošetilosti – musí nás pokořovat!
Když jsem v létě roku 2016, na vrcholu uprchlické krize, kdy se do Evropy valily doslova miliony převážně mladých mužů ponejvíce z muslimských zemí třetího světa, začal vykládat proroctví Abakuka, ani zdaleka jsem netušil, jak aktuální je tento oddíl Božího slova. Po šesti letech se k němu musím znovu vracet a promýšlet nejrůznější aplikace, které z Abakukova proroctví vyplývají. Společenství Izraele bylo v době Abakuka na cestě k rozvratu: násilí, ničemnosti, trápení, zhouba, spory, sváry, zákon byl ochromený a nebyl nikdo, kdo by prosadil právo, svévolník měl navrch nad spravedlivým, a proto bylo právo tak překrouceno (Abk 1,2–4).
V sesterstvu svatých žen, kteréž přisluhovaly Pánu Ježíši, když byl na zemi, bývá Marie Magdalena jmenována obyčejně na prvním místě, jakoby se tím naznačovalo, že vyniká nad ostatní jakousi zvláštní milostí. Zmrtvýchvstalý Pán zjevuje se nejprve jí, a to nejen mezi všemi ženami, ale také mezi všemi učedníky. Jinak zaujímala v celém tom sesterstvu místo poslední a dosud jí přísluší v dějinách Božího království význačný označení „Marie Magdalena, z níž vyhnal sedm démonů“. Ale táž milost, která způsobuje mezi lidmi nekonečné různosti, často povyšuje nejbídnějšího a nejhojněji obohacuje nejzbědovanějšího, neboť „mnozí první budou poslední a poslední první.“
V části Písma, kterou jsem si vybral pro toto pojednání, jsou obsaženy čtyři věty. 1. Že každý člověk má svědomí: „jak dosvědčuje jejich svědomí.“ Každý člověk má tedy svědomí, které mu vydává svědectví. 2. Že světlo, kterým je svědomí vedeno, a skrze něž pracuje, je poznání: „napsáno ve svém srdci.“ 3. Že poutem, které svazuje lidské svědomí, je Boží zákon: „co zákon požaduje, mají napsáno ve svém srdci.“ 4. Že funkcí a úkolem svědomí je vydávat svědectví buď v souladu se sebou samým, nebo proti sobě, obviňovat nebo omlouvat sebe sama nebo své činy: „dosvědčuje jejich svědomí, poněvadž jejich myšlenky je jednou obviňují, jednou hájí.“
Abraham zajásal, když spatřil Kristův den. Abraham oslavoval Krista. Spolu s věřícím Abrahamem přišlo skutečné požehnání také k pohanským národům (Ga 3,14). Dnes se podíváme na Abrahamovu víru, a to v popisu, který nám poskytl jeden z novozákonních pisatelů, nevlastní bratr Ježíše Krista, Jakub. Abraham nám slouží jako vzor – je praotcem věřících, protože jeho víra byla dokonalá a na něm bylo zjeveno všem lidem, že člověk je ospravedlněn z víry a nikoliv ze skutků, které dělá. Nicméně také skutky mají své místo a to nikoliv nezanedbatelné.
