Před vodami potopy vešel Noe a s ním jeho synové i jeho žena a ženy jeho synů do archy. (Gn 7,7)
Noe věřil Bohu a byl ospravedlněn z milosti skrze víru. Jako jediný z celého pokolení, které tehdy na zemi žilo, věřil Bohu. Proto s ním Bůh sdílel informace o svém soudu, který postihne celou zemi. V této víře se Noe ukryl na místo, které mu Bůh určil, do archy, kterou vybudoval vlastníma rukama. Tohle je něco, co ukazuje na lidství Pána Ježíše Krista – on měl být a byl jedním z nás. Měl být z lidského pokolení. Byl přirozeným pokračováním lidského rodu. A přesto byl mnohem víc než jenom člověkem – byl a je Božím Synem, který byl detailně popsán v mnoha proroctvích, který byl zaslíben ode dne pádu. Pouze v něm je úkryt pro hříšného člověka, k němu a do něj musí člověk utéci, aby se zachránil před Božím hněvem.
Jedna z nejspornějších otázek v křesťanských kruzích zní: „Může věřící ztratit spasení?“ Týká se také našich emocí, protože většina z nás má někoho blízkého, kdo kdysi vyznal víru v Krista, možná dokonce působil v nějaké službě, a dnes žije od Pána daleko. A my se ptáme: „Je opravdu spasený?“ Ze srdce rádi bychom řekli, že ano, ale známe pár veršů, které nám tak jako náš dnešní text nahánějí husí kůži, a ty nás nutí zaváhat.
Dnes je poslední adventní neděle, před námi jsou Vánoce a já jsem stejně jako každý rok přemýšlel nad tím, zda mám pokračovat ve výkladu knihy, kterou procházíme – tedy knihy Genesis, nebo zda mám kázat nějaké „vánoční“ kázání. Jsem přesvědčený o tom, že to nejlepší, co můžeme jako církev dělat v oblasti kázání a co také děláme, je, že procházíme postupně jednotlivými knihami Bible a vykládáme je verš po verši, oddíl po oddíle. Tak postupně odhalujeme pravdu a učíme se tomu, co apoštol Pavel ve Sk 20 nazývá celou radou Boží nebo celou vůli Boží.
Dnes jsem pro vás připravil trochu šokující vánoční téma. Povíme si o pravém důvodu Vánoc. Proč vlastně Ježíš Kristus přišel v těle na tento svět. Abychom pochopili krásu narození Spasitele, Ježíše Krista, musíme nejprve dokonale pochopit ošklivost Vánoc. Nechci být negativní. Pouze si přeji, abychom pochopili, že vánoční radost nevězí v koledách, písních o „Bílých Vánocích“ nebo „Už se všichni těšíme na Ježíška“. Nevězí ani v dárcích, ani ve třpytkách a svíčkách na stromečku, ani ve vánočních pohlednicích, ani ve zvycích a tradici, ani v cukroví, ani štědrovečerní večeři, ani v příbuzných s kterými se na Vánoce scházíme, ani v tom celém, vysněném světě fantazie a pohody. Ano, tohle je jedna stránka Vánoc a ujišťuji vás, že na ní není nic špatného a každým rokem se sám oddávám všem zvyklostem a vánočním radostem a tradicím.
Král se narodil a nyní má být i uznán. V téže chvíli je ohrožen. Narodil se za vlády jiného krále, potomka z edomského rodu, který násilím uchvátil trůn Davidův. Království světa vzdorují vládě našeho Pána. Tam, kde se Ježíš zrodí, jistě vládne nějaký Herodes. Je podivuhodné, že „mudrci zdaleka“ věděli, že se narodil veliký Král a přišli z veliké dálky, aby mu vzdali poctu. Málokdy se stává, že světští mudrci sklánějí kolena před Ježíšem, ale když moudří lidé hledají našeho Pána; skutečně jsou moudří. Toto jistě byli lidé zbožní, když jim i hvězdy mluvily o Bohu.
Hospodine, skalní štíte můj, má pevná tvrzi, vysvoboditeli, Bože můj, má skálo, utíkám se k tobě, štíte můj a rohu spásy, nedobytný hrade!“ (Ž 18,3)
Právě tak jako ptáci, kteří chtějí uniknout sítím a léčkám ptáčníků, musí létat hodně vysoko, tak i my musíme vzlétnout až k Bohu a vyzdvihnout se nad zkázu, marnost i podvodné triky světa, chceme-li se uchránit před mnohými léčkami a nesčetnými pokušeními.
Robert Cawdray (1538-1604)
Kázat evangelium neznamená říkat lidem, že Bůh zaměřuje svou lásku na každého z nich a že Kristus zemřel, aby každého z nich zachránil. Vědomí, že jsem objektem Boží věčné lásky a Kristovy vykupitelské smrti je součástí ujištění jednotlivce… a je třeba vyvozovat jej ze skutečnosti, že člověk uvěřil, ne navrhovat jej jako důvod, proč by měl člověk věřit.
