Noe udělal všechno, jak mu Hospodin přikázal. (Gn 7,5)
To je refrén víry – věřil, a podle toho jednal. Také nás Bůh volá k tomu, aby jeho vůle byla naším pokrmem. Co nám přikazuje? Především a na prvním místě, abychom věřili v toho, kterého on poslal. Odtud potom plyne všechno ostatní. To je spasení z milosti skrze víru a na něj navazuje chození s Bohem, které se projevuje úplně stejně, jako v životě Noeho – poslušností Bohu a jeho Slovu. Bůh nás volá ke Kristu, a my přicházíme, držíme se ho, následujeme ho, a čím víc ho poznáváme, tím víc ho milujeme a tím horlivěji ho posloucháme. Jdeme do Božího slova, učíme se z něj a jednáme podle toho, co čteme v jeho Slově. To je chození s Bohem.
Dnes ráno byl Arnošt povolán velmi časně k Amálii. Byla jsem připravena o všecku zásobu své trpělivosti s ním, protože se chtěl dřív vykoupat a posnídat, než půjde. Kdokoliv jiný byl by poplašen mým spěchem a kvapem.
Téměř ke všem omylům a nesnázím v našem chápání biblických textů dochází, když náš výklad je něčím méně než kristocentrickým. To je zásadní. Dokud nás naše studium, jakkoliv svědomité, nepovede k poznání, že veškeré Písmo ukazuje na Ježíše Krista, je marné. Význam Bible (SZ a NZ) je v tom, že svědčí o Ježíši Kristu (J 1,43 - 45; Sk 3,18 a 17,2 - 3; 2Tm 3,14-15; 1Pt 1,10-12; Ř 1,1-3 a 16,25-27; Lk 24,25-27 a 44 - 46).
Tady v Německu první věc, co dělají Arabové, je zakládání místní islámských obcí ihned poté, co jsou ubytováni. Tyto obce zakládají vybraní uprchlíci, studovaní a vzdělání, kteří řídí potom modlitebny a místní chování arabských ghett. Nikdo si nedovolí jít proti těmto obcím, mají podporu státu a během dvou až tří let dostávají své zástupce v místním zastupitelstvu.
Z Písma je zřejmé, že křesťané mají reagovat s láskou a soucitem na situaci přistěhovalců a snažit se jim ukázat nejen praktickou lásku v akci, ale být nápomocní jak uspokojit bezprostřední potřeby těch, kteří přišli o všechno. Současně je máme účinně evangelizovat a národy vést k učednictví. Všechny národy. Jak je psáno: „Můj dům se bude nazývat domem modlitby pro všechny národy, je výrok Panovníka Hospodina“ (Iz 56,7-8).
Jste-li křesťany už dost dlouho, asi jste zažili, jak někdo vyznal víru v Ježíše Krista, načež následovaly dramatické změny v jeho životě. Pozorovat jeho nesmírnou radost bylo úžasné. Pak ale přijde těžká zkouška a jeho víra utrpí otřes. Přestane chodit do církve a začne se vyhýbat ostatním křesťanům. Netrvá dlouho a žije jako kdysi. A člověk se diví: „Co se stalo? Bylo jeho obrácení pravé? Nebo křesťané mohou ztratit spasení?“
Boží Slovo říká, že starší, nebo dohlížitel MUSÍ být… a NESMÍ být… To jsou velice vážná slova. V originálním textu je to sloveso jenom v sedmém verši – je tam sloveso být v infinitivu, který zdůrazňuje trvalost popisovaného stavu. Proto ho všechny české překlady překládají výrazem ‚musí/má být‘. Již předtím (v. 5) Pavel zopakoval Titovi, že má jednat podle toho, jak mu nařídil. Je tady jasné nařízení o tom, jak mají vypadat vedoucí v Božím lidu. A ono musí/nesmí jasně říká, kdo může a nemůže být Božím správcem.
