3. Bezpečné útočiště

O tom, že je jediné bezpečné a dokonalé útočiště v trápení: Bůh sám.

„Hospodin je útočiště v čase soužení,“ říká David (Ž 9,10) a „Hospodin je síla má, skála má, hrad můj, štít můj, mé útočiště“ (Ž 18,2). A Šalamoun říká: „Pevná věž (nebo hrad, bašta) je jméno Hospodinovo, k ní se uteče spravedlivý a bude zachován“ (Př 18,10). A tak všude v Písmu se hlásá, že jenom u Boha je bezpečí a kdo se k němu uteče, na toho žádné neštěstí nemůže dosáhnout. Proto není třeba to obšírně dokazovat, ale raději rozvážit, co a kde je ten hrad, bašta, věž, skála, štít Boží, kam se má uchýlit spravedlivý, a jak se tam má skrýt.

Utéci se k Bohu znamená utéci se do té skrýše nebo do toho hradu a paláce, v němž Bůh bydlí, utéci se před jeho tvář, pod jeho křídla. Kde tedy Bůh bydlí? Z Písem vyrozumíváme, že Bůh má čtvero rozdílných příbytků, v kterých bydlí jako ve svém paláci: srdce věřícího člověka, církev, nebe a sebe samého.

Že je Božím příbytkem srdce vyvoleného člověka, o tom mluví Pán Bůh sám takto: „Ačkoli já bydlím na výsosti v místě svatém, přebývám i s tím, kdo má zkroušené srdce a poníženého ducha“ (Iz 57,15). A Kristus Pán praví: „Miluje-li mne kdo, přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek“ (J 14,23). A svatý Pavel říká každému z věřících: „Zdali nevíte, že jste chrám Boží a Duch Boží ve vás přebývá“ (1K 3,16)?

Že má Bůh církev, rozprostřenou na zemi, za svůj stánek, o tom slyšel svatý Jan z nebe znějící hlas: „Hle, stánek Boží s lidmi, a bydlit bude s nimi, a oni budou lid jeho, a on sám, jejich Bůh, bude s nimi“ (Zj 21,3). A lidu izraelskému řekl Pán Bůh: „Vzdělám příbytek svůj uprostřed vás a procházet se budu mezi vámi“ (Lv 26,11). Proto i chrámy, postavené lidskýma rukama, se nazývají Boží příbytky (Ž 74,7 a 84,2).

Nebe se ovšem nazývá i příbytkem Nejvyššího (1Kr 43), stolicí Boží (Iz 66,1), chrámem Božím (Ž 18,7), palácem Božím (Ž 104,3) a trůnem Božím (Ž 103,19); tam přebývá (Ž 2,4), odtud pozoruje všechny syny lidské (Ž 33,13), posílá svým (věrným) pomoc (Ž 57,4) a odtud projevuje svůj hněv proti každé bezbožnosti (Ř 1,19).

Posléze se nám ukazuje ještě jeden, největší a nejširší příbytek Boží. Tím je jeho věčnost a neskonalost, v níž on přebýval u sebe samého, dříve než bylo jak srdce, církev i nebe; stále tam přebývá a ještě svým Božstvím vyplňuje nebe, zemi, podsvětí a všechno všudy. O tom svědčí tato Písma: „Důstojný a vyvýšený je ten, jenž přebývá na věčnosti a jehož jméno je Svatý“ (Iz 57,15); „Nebe je mým trůnem a země podnoží mých nohou“ (Iz 66,1), „Kam bych zašel od ducha tvého (říká David) a kam bych utekl před tvou tváří? Kdybych vstoupil na nebesa, tam jsi ty, kdybych sestoupil do propasti, hle, jsi tam přítomen, kdybych zaletěl za nejzazší moře, i tam by mne obklíčila tvá pravice“ (Ž 139,7).

Náš Pán Bůh má tedy čtvero rozdílné bydlení: ve zbožném srdci a v církvi přebývá svou milostí, v nebi svou slávou a všude mocí svého Božství. Zbožné srdce je Boží hrad, církev je Boží hrad, nebe je Boží hrad, věčnost a všude rozlitá jeho moc je Boží hrad.

Který tedy je hrad z těch čtyř, kam se má uchýlit spravedlivý, aby byl ochráněn?

Ke kterémukoli z těch čtyř míst se obrátí, všude najde Boha, všemohoucího ochránce svých (věrných). Tak David měl Boha ve svém srdci (Ž 139,23), uchyloval se ke svatyni (Ž 28,2), pozdvihoval oči k nebi (Ž 123) a odtud očekával ochranu a pomoc (Ž 121).

Avšak když Bůh velí utíkat před vichřicemi k sobě do svého příbytku, míní vlastně svou všudypřítomnou všemohoucnost. Neboť nikdo nemůže utéci do svého srdce před vnějšími nebezpečími, aby se tam schoval. Nic neprospívá ani útěk do svatyně a chrámu, jako onomu Jóabovi, který byl přece jen zabit u oltáře Hospodina, kam se utekl pro zachování života (1Kr 2,28); ani Židům v Jeruzalémě, kteří se spoléhali na chrám, v přesvědčení, že nebudou přemoženi (Jr 7,4), avšak byli přemoženi a zničeni. A do nebe nám naprosto nelze v těle utéci. Všemohoucí, všude rozlitá Boží moc je tedy ten nedobytný hrad, věž, bašta, skála, k níž kdo se uteče, bude zachráněn.

Tento hrad má zajisté nepřístupnou hradbu, je osazen nesčíslnými vojsky a opatřen hroznou střelbou, dosahující na všechny strany až do končin světa. Proto je v něm nevypravitelně bezpečno. Hradba toho hradu, pro niž není ani možné se přiblížit žádnému z nepřátel, je čtverá. Je totiž obklopen 1. vodami bez břehu a dna, 2. vysokými valy, 3. hlubokými příkopy a 4. ohnivými zdmi.

Široké a hluboké vody, uprostřed nichž leží tento hrad, je Božská neviditelnost, o níž říká David: „Oblak a mrákota je vůkol něho“ (Ž 97,2); „Propastí jako rouchem se přioděl“ (Ž 104,3). A v knize Job je napsáno: „Bůh je vyšší nad nebesa, co mu učiníš? Hlubší než peklo, jak mu porozumíš“ (11,8)? A svatý Pavel jasně praví: „Boha žádný z lidí neviděl ani vidět nemůže“ (1Tm 6,16). A proto nepřátelům, kteří chtějí stíhat Boha nebo někoho, kdo se uchýlil do jeho neviditelné skrýše, se dělá před očima mlha, oči jim chabnou, slepnou, nemohou vidět, co hledají, ani trefit, kam směřují. Tak se stalo bezbožným sodomským, když hledali Lotův dům (Gn 19,11), a syrským, když chtěli zajmout Elíšu (2Kr 6,18). A tak se děje všem, kdo chystají spiknutí proti Bohu, že se míjejí cíle, protože nevidí, koho hledají, ani kudy by se k němu dostali.

Vysoké valy a náspy toho hradu je Boží všemohoucnost. Nikdo je nemůže přelézt a dobýt. Jako okolo Jeruzaléma jsou hory (Ž 125), tak Hospodin je vůkol svého lidu. Kdo by chtěl dobýt a zničit město, opatřené vysokými a příkrými valy, musel by je nejprve rozstřílet a rozmetat. Tak kdo by se chtěl zmocnit těch, kteří se skrývají u Boha, musel by nejdříve zničit Boží všemohoucnost, aby je nemohla bránit.

Příkopy hradu jsou osudy nebo určení Boží, přes něž on k sobě a ke svým nepustí nikoho blíže, než vyměřil. O tom říká David: „Tvoje soudy jsou hlubokost nesmírná“ (Ž 36,7). Pro hloubku úradků Božích tedy nemůže žádný nepřítel za Boží ohradu.

Konečně je okolo tohoto hradu ohnivá zeď: to je Hospodinův hněv (Zach 2,5). Užívá jí, když se nepřátelé přece jen chtějí do hradu protlačit a přes jeho zákaz prosadit svou vůli. Neboť jako kdyby někdo chtěl lézt přes ohnivou zeď, nejenže nic nepořídí, ale uhoří, tak Boží hněv svým šleháním odhání a hubí nepřátele. Jak se tedy mohou dostat nepřátelé ke hradu, který je neviditelný a navíc ohrazený všemohoucí Boží mocí, nezměnitelnými úradky a planoucím hněvem?

Ale pro naši ještě větší bezpečnost je osazen nepřemožitelnou stráží, vojsky svatých andělů. O tom praví Písmo: „Vozů Božích je dvacet tisíc, mnoho tisíc andělů, a Pán mezi nimi ve své svatyni“ (Ž 68,18); a Daniel viděl, že mu sloužily tisíce tisíců a desettisíckrát sto tisíců stálo před ním (Da 7,10). A všichni ti jeho služebníci jsou plápolající oheň (Ž 104,4), mocní v síle a rychle vykonávající jeho rozkazy (Ž 103,20). Každý z nich může zničiti i největší nepřátelské vojsko (2Kr 19,35). A ti všichni nejenže stojí k službě svému Pánu a Stvořiteli, ale hlídají celý neviditelný hrad Boží; rozkládají tábor kolem všech, kteří náležejí pod ochranu Nejvyššího a střeží je (Ž 34,8). Jaká může být v nebi větší bezpečnost?

Nadto, aby nepřátelé ani blíž nemohli nebo aby při jejich urputném dotírání byli sami ničeni, má Pán Bůh svůj hrad opatřený velice hroznou střelbou. Jsou to rozličné prudké rány, jimiž střílí na své nepřátele, jak a kdy to uzná za potřebné ke zkrocení jejich vzteku: například hrom, blesky, vichr, ledové nebo kamenné krupobití, povodeň a zátopy, zemětřesení a podvraty, divou zvěř, hady a jedovatý hmyz, sucho a mokro, horko a zimu, náhlé a prudké nemoci, hlízy a pryskýře, náhlou smrt a bezpočet jiných.