Setba i žeň a chlad i žár, léto i zima a den i noc nikdy nepřestanou po všechny dny země.“ (Gn 8,22)
Máme mít jistotu, že Bůh bude udržovat podmínky života na zemi, aby lidé mohli žít, aby měli co jíst, aby nepřestala setba a sklizeň. Po násilí předpotopního světa a po soudu potopy přichází požehnaná jistota. Bůh sám se zaručuje za to, že dění v tomto světě bude mít svůj řád. Až do dne posledního soudu všechno poběží podobným způsobem, jako se to dělo před potopou. A bude to s Božím souhlasem. Dokud nepřijde onen den, den soudu, den příchodu Pána Ježíše Krista, který se zjeví v plameni ohně a pozře každou bezbožnost a nepravost, každé rouhání. Bůh je naprosto věrný. Vytrhl nás z hříchu a z temnoty a postavil nás do světla. A zaslíbil nám novou zemi a nové nebe. Přísahal sám při sobě.
Milost nás přetváří v drahý kov, a pak nutně následuje oheň a pec. Začínáme u toho? Nebo snad chceme být považováni za bezcenné, abychom mohli v klidu ležet jako kameny na poli! To by však znamenalo zvolit si tu horší část, jako Ezau, vzít si svou porci čočky a vzdát se smluvního podílu. Ne, Pane, raději se necháme uvrhnout do pece, než abychom byli vyvrženi z tvé přítomnosti!
Ve všech zemích je věřící jenom poutníkem a cizincem, a přesto je na všech místech Pán jeho příbytkem, stejně jako byl pro své svaté ve všech generacích. Může nám chybět ochrana pozemského panovníka, ale když Bůh řekne: „Budu tě chránit,“ nejsme ve skutečném nebezpečí. To je požehnaný cestovní pas pro poutníka a nebeský doprovod pro emigranta.
Proč nevzývám jeho jméno? Proč utíkám k tomu nebo onomu sousedovi, když Bůh je tak blízko a vyslyší mé nejslabší volání? Proč sedím a vymýšlím plány a vymýšlím intriky! Proč hned nevložím sebe a své břemeno na Pána? Přímočarost je nejlepší běžec - proč se hned nerozběhnu k živému Bohu? Marně budu hledat záchranu kdekoli jinde, u Boha ji však najdu, neboť zde mám jeho královské „bude“, které mi ji zajistí.
Ostatek, tedy ten pravý Boží lid, však nakonec nacházíme všude možně – jak v domácích setkáních, která se někdy ani neosmělují nazvat se církví, tak mezi těmi, kteří se setkávají v pronajatých prostorách, aby mohli být spolu a společně oslavovat Boha, tak také v modlitebnách a kostelích „tradičních“ církví. Někde je to více a někde je to méně, ale jedno je zjevné – skutečný Boží lid je věrný Božímu slovu a je charakteristický svou láskou k pravdě, tedy na prvním místě samotnému Pánu Ježíši Kristu a ruku v ruce s tím také Písmu.
Progresivně-liberální křesťané, kteří začali dominovat evangelikalismu, do církve vnášejí „radosti“ jako např. normalizaci sexuálních hříchů, ženy kazatelky, kritickou rasovou teorii, otevřený teismus, odmítnutí autority Písma a nenávist k doktríně Kristovy zástupné smírčí oběti. Lidé z Hnutí víry, Novoapoštolské reformace, Bethel church nebo Hillsong a charismatických kruhů obecně, se stále neobtěžovali přečíst si Matouše 7,22–23. Nejbohatším kazatelem na světě je démonem posedlý Keneth Copeland, jak sladká ironie. Na YouTube je tisíce samozvaných proroků, kteří se každoročně předhánějí v tom, kdo pronese v Hospodinově jménu vágnější a rouhavější proroctví.
Každý člověk cítí a tak nějak ví, co znamená svědomí. Mezi učenci o něm existuje mnoho ostrých sporů. Hodně se handrkují o jeho popis, zda je to duše sama, schopnost nebo čin. Stručně řečeno, svědomí je v různém slova smyslu všechno tohle.
