Když to uslyšel Herodes...
Když to uslyšel Herodes, znepokojil se a s ním celý Jeruzalém. (Mt 2,3)
Dej ti Bůh z rosy nebes a ze žírnosti země, i hojnost obilí a moštu. (Gn 27,28)
Izák, který byl požehnaný od Boha, požehnal svému synu. Ve svém požehnání ho zahrnul vším pozemským požehnáním. Nebeská rosa napájí Izraelskou zemi po většinu roku a vede k hojnosti obilí i moštu. Kéž by i na nás Bůh každodenně sesílal nebeskou rosu Ducha svatého, aby naše životy přinášely hojnou úrodu obilí i moštu, abychom byli plodní a svými životy mu vzdávali chválu. My nejsme jako Jákob, nepřišli jsme ukrást otcovo požehnání, ale byli jsme přivedeni k Otci skrze Syna Duchem svatým a hojnost nebeského požehnání je nám zaslíbena právě v Pánu Ježíši Kristu. Kéž by ty proudy živé vody plynuly z našeho nitra, jak to Pán ve své milosti a dobrotě zaslíbil (J 7,37–39).
Když to uslyšel Herodes, znepokojil se a s ním celý Jeruzalém. (Mt 2,3)
Je velkou úlevou v pokušeních, máme-li po ruce Slovo. Slovo Boží je nazváno „mečem ducha“ (Ef 6,17). Není nad tuto zbraň, máme-li ji v duchovním boji. Ti, kdo se ubírají na neznámé místo v době nebezpečí, neměli by vykročit bez tohoto meče. Jsme-li v nebezpečí, stačí, uchopíme-li meč Ducha. Čím lépe ovládáme Písmo, tím máme větší výhodu v zápasech s pokušením. Když ďábel zaútočil na Krista, ten měl pro něj připravené Písmo a tak ho přemohl.
Devatenácté století přineslo viktoriánské Anglii celou řadu vynikajících křesťanů. Mezi postavy známé i v naší zemi patří například jeden z otců bratrského hnutí, zakladatel sirotčinců a modlitebník, misionář německého původu George Müller (1805–1898), nebo baptistický pastor známý jako „kníže kazatelů“, Charles Haddon Spurgeon (1834–1892). Dalším, u nás ovšem prakticky neznámým baptistou, je muž nazývaný „kníže vykladačů“, Alexander Maclaren.
Skoro všechna nejednota v církvi pocházela a pochází od duchovních, a to z větší části kvůli věcem nepodstatným a nedůležitým:
Z nekázně kvůli sporným otázkám, které se řeší kvůli dokázání si vlastní důležitosti a protříbení argumentů, než kvůli tomu, co o nich Písmo říká. Takto jedni druhým připravují záludné otázky a každý si podle sebe vykládá Písmo, jak se mu hodí. Odtud tedy pocházejí hádky bez konce, z hádek pak závist, svár, rouhání, porušení mysli a zbavení pravdy, jak svědčí apoštol.
… jak je možné, že tolik křesťanů je uchváceno knihami, které jsou plytké, prázdné nebo knihami, které jsou rouhavé, jako je například kniha Chatrč? ... Když nějaký autor „křesťanské“ knihy, např. Paul Young v knize „Chatrč“, tvrdí, že Bible není pravdivé svědectví o Bohu, tak je jasné, že taková kniha nám žádný duchovní užitek nepřinese. Nehledě na všechna další rouhavá prohlášení, která v knize jsou.
Nauka našeho smíření s Bohem skrze smrt jeho Syna má za cíl zanechat v našich myslích hluboký vjem Kristovy lásky tím, že se o nás postaral; pokud by však nebyla uváděna obezřetně, mohli bychom získat velmi mylné představy o Otci. Pokud si například představujeme, že Otec potřeboval svého Syna, aby ho k tomuto plánu nasměroval, potom musíme připsat veškerou slávu svého spasení Synu a Otce považovat za někoho, kdo se pouze podvolil přání svého Syna a kdo nám prokázal milosrdenství jen díky němu. Celý plán našeho spasení však vzešel od Otce – samotné darování Spasitele bylo ovocem Otcovy lásky.