Voddie Baucham Jr. zemřel ve věku 56 let po „náhlé zdravotní příhodě”
Zpráva o smrti Voddieho Bauchama Jr. včera, 25. září 2025, byla pro mnohé velkým šokem. Bylo to náhlé a nečekané. Podle Founders Ministries zemřel po náhlé zdravotní příhodě.
I usadil se Jákob v zemi, v níž jeho otec pobýval jako host, v zemi kenaanské. (Gn 37,1)
Po návratu z Mezopotámie, se Jákob znovu usazuje v kenaanské zemi jako host. Bůh to tak zaslíbil jeho dědečkovi, že bude hostem v zemi, která nebude jeho, kterou však získají jeho potomci. Jákob jde ve stopách svého dědečka. I on dostal ten slib, slib země a dalších požehnání, ale i on ho pro sebe dostal jenom jako slib, které se mělo naplnit později. Je to zjevný předobraz toho, co se děje s námi. Už jsme vstoupili do zaslíbení, už máme život věčný a nikdo a nic nemůže vytrhnout z Pánovy ruky, přesto ještě sténáme a naříkáme. Ještě nejsme doma, protože náš domov je v nebesích, u Pána, v jeho nádherné přítomnosti, do které vstoupíme jenom tím, že odložíme toto smrtelné tělo.
Zpráva o smrti Voddieho Bauchama Jr. včera, 25. září 2025, byla pro mnohé velkým šokem. Bylo to náhlé a nečekané. Podle Founders Ministries zemřel po náhlé zdravotní příhodě.
Dnes se zamyslíme nad tím, jak volby souvisí s donedávna tolik opakovaným textem z Římanům 13, kde se mluví o podřizování se autoritám. Žijeme v republice, což znamená, že země není ve vlastnictví panovníka, ale je to „věc veřejná“ (z lat. res publica), tedy záležitost občanů. Stát není ve vlastnictví jednotlivce, ale je spravován ve veřejném zájmu, tedy ve prospěch občanů.
28. září slavíme státní svátek nazvaný Den české státnosti. Tradičně je spojován s knížetem Václavem, jehož nechal r. 935 zavraždit jeho bratr Boleslav. Václav nebyl prvním křesťanem na českém knížecím stolci, ale jeho vražda spolu s předchozí vraždou jeho zbožné babičky Ludmily měly nepochybně velký vliv nejenom na utváření české státnosti, ale také na rozšíření křesťanství v naší zemi. Máme skutečně dlouhou křesťanskou tradici a můžeme (a měli bychom) na ni být hrdí.
Milí přátelé v Kristu, toto je stanovisko apoštola, jako by řekl: Nemá to být tak, jak si myslíte, že vám budu předkládat nějaké vymyšlené báje; jsou to fakta, tak se to má. A to je vždy z Boží milosti i mé stanovisko. To, co vám předkládám, nejsou žádné vymyšlené báje, ale skutečné věci. To je stanovisko celé Boží církve.
Mnoho křesťanů prožívá úzkost, když se sami sebe ptají: „Kdy mám opustit svou církev?“ Je to důležitá otázka, která zahrnuje mnoho faktorů. Jednoduše řečeno, neexistuje jednoduchá a vyčerpávající odpověď. Doufám však, že se mi v tomto článku podaří nastínit některé z úvah nad touto otázkou.
Místní církve v Novém zákoně spolupracovaly při evangelizaci a v charitativních projektech. Jejich spolupráci při evangelizaci lze vidět v tom, že jeruzalémská církev vyslala Barnabáše, aby pomáhal v Antiochii (Sk 11,22–24), v tom, že církev v Lystře vyslala Timotea, aby spolupracoval s Pavlem (Sk 16,1–3 ve srovnání s 1Tm 4,14), a ve sdílení lidských a finančních zdrojů pro šíření evangelia (Sk 20,4, Fp 4,14–16).