Ukáže-li se na oblaku duha, pohlédnu na ni a rozpomenu se na věčnou smlouvu mezi Bohem a veškerým živým tvorstvem, které je na zemi.“ (Gn 9,16)
Pavel nazývá ty starozákonní věci stínem, který měl vést lidi ke Kristu. A tímto stínem jsou i smlouvy. I ony nás mají vést jediným směrem – k nové smlouvě, která je zpečetěná Kristovou krví, k evangeliu Pána Ježíše Krista. Smlouva s Abrahamem byla postavená na víře – ve smlouvě budou ti, kdo věří a mají znamení smlouvy, obřízku. Obřízka těla měla ukazovat na obřízku srdce (viz Ř 2,28–29; Dt 10,16). A o obřízku srdce šlo od samotného začátku, tedy o srdce, které věří a které se vírou pevně drží Boha a jeho Slova, jeho zaslíbení, jeho milosti. Smlouva s Izraelem byla založená na poslušnosti – „když toto budete dělat, budete mým svatým národem“ (Ex 19,5–6). Ale oni neposlouchali.
Bárak, muž, ačkoli byl povolán do války, neměl příliš odvahy bojovat, ledaže by s ním šla Debora, a tak Hospodin rozhodl, že to bude ženská válka. Tím pokáral mužovu liknavost, získal pro sebe větší slávu a uvalil větší hanbu na nepřátele svého lidu. Pán může stále používat slabé nástroje.
V dnešním relativistickém postmoderním světě může jediné slovo zastavit Kristova vyslance: tolerance. Žádné soudy nejsou povoleny. Žádné „vnucování“ osobních názorů. Všechny názory jsou stejně platné. Pokud jsou všechny názory stejně platné, potom názor, že křesťané mají ohledně Ježíše pravdu a Židé se mýlí, je stejně platný jako názor, že Židé mají pravdu a křesťané se mýlí. To je však v beznadějném rozporu. Obojí nemůže být pravdivé.
Hlavní zodpovědností vedoucích v církvi je učit lidi Boží slovo. Mají ho číst a používat, protože Boží slovo „je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl náležitě připraven ke každému dobrému činu“ (2Tm 3,16–17). Pán Ježíš používal Boží slovo, apoštolové zůstávali ve Slově a v modlitbách, církev zůstávala v učení apoštolů.
„Již přijímá odměnu ten, kdo žne.“ Tedy žeň je odplata? Za co? Nu, nějakou práci jste měli! Když on rozséval a žal, bylo to dobré, ale jak, když on rozséval a nežal, pak to bylo také dobré? „Kdo žne, a shromažďuje úrodu k věčnému životu.“ A Pán Ježíš myslí na věci duchovní. Ať žal nebo nežal, když rozséval, má svou radost a nikdo mu to nevezme, neboť ten nebeský Pán to všechno promyslel.
Království Boží je jedinovláda, kde všude a ve všem rozhoduje jedině a právoplatně Boží vůle. Jestliže pak Boha a jeho jednorozeného Syna nazýváme králem, ale nečiníme jeho vůli, přikládáme mu pouze titul, který pro nás nemá žádnou cenu. Král, jehož vůle se neplní, je král zbavený trůnu. Království, v němž jediná vůle nevládne, padne rozerváno a zpustne (Mt 12,25).
Élí byl veleknězem Božím a soudcem Izraele. Jeho synové, kněží ve stánku, okrádali lidi a smilnili se ženami, které konaly službu u stanu setkávání. Élí o tom všem věděl – ale ani jako otec ani jako velekněz ani jako soudce nezasáhl. Pouze napomínal své syny a říkal jim, že hřeší proti Bohu, nejenom proti lidem. To řekl, a odešel.
