Ukáže-li se na oblaku duha, pohlédnu na ni a rozpomenu se na věčnou smlouvu mezi Bohem a veškerým živým tvorstvem, které je na zemi.“ (Gn 9,16)
Pavel nazývá ty starozákonní věci stínem, který měl vést lidi ke Kristu. A tímto stínem jsou i smlouvy. I ony nás mají vést jediným směrem – k nové smlouvě, která je zpečetěná Kristovou krví, k evangeliu Pána Ježíše Krista. Smlouva s Abrahamem byla postavená na víře – ve smlouvě budou ti, kdo věří a mají znamení smlouvy, obřízku. Obřízka těla měla ukazovat na obřízku srdce (viz Ř 2,28–29; Dt 10,16). A o obřízku srdce šlo od samotného začátku, tedy o srdce, které věří a které se vírou pevně drží Boha a jeho Slova, jeho zaslíbení, jeho milosti. Smlouva s Izraelem byla založená na poslušnosti – „když toto budete dělat, budete mým svatým národem“ (Ex 19,5–6). Ale oni neposlouchali.
Organizátoři kampaně se kriticky vyjádřili k diskusím v kanadském parlamentu o tom, zda by se mělo uvažovat o povolení asistované sebevraždy pro děti od 14 let. Podle zpráv v deníku The Telegraph i jinde lobbují zastánci eutanazie u vlády, aby zvážila možnost posunout věkovou hranici pro asistovanou sebevraždu na 14 let a umožnila tak těžce postiženým dětem získat právo ukončit vlastní život.
Toto zaslíbení je samo o sobě obzvlášť důrazné. V řečtině má pět záporů, z nichž každý definitivně vylučuje možnost, že by Pán někdy opustil někoho ze svého lidu takovým způsobem, že by se dotyčný mohl oprávněně cítit opuštěn svým Bohem. Tento neocenitelný verš Písma nám nezaslibuje zproštění soužení, ale zaručuje nám ochranu před opuštěním.
Nesmírný přepych, rozmařilost, požitkářství, uctívání mamonu a modlářství módy a zábava jsou smutnými znaky naší doby. Dochází při všem našem vnějším předvádění náboženství k úměrnému nárůstu vnitřní reality? Projevuje se při všem tom obrovském nárůstu vnějšího křesťanství odpovídajícím způsobem růst živé zbožnosti? Je mezi věřícími v našich sborech více víry, pokání a svatosti? Je více zachraňující víry, bez níž se nelze líbit Bohu, více pokání ke spasení, bez něhož člověk musí zahynout, a více svatosti, bez níž nikdo neuvidí Pána? Poznáváme více našeho Pána Ježíše Krista, věříme mu, milujeme ho a posloucháme?
Potěšení z hříchu jsou tak krátká a tak neuspokojivá, že o nich rozumná bytost nemůže ani na okamžik uvažovat jako o dostatečném důvodu pro to, aby ztratila svou nesmrtelnou duši. Vynahradí několik hodin bláznovství, hazardních her, pití nebo nemravnosti věčný oheň? Opravdu stojí chvilkové oddání se nízké vášni za to, aby člověk snášel plameny, které nikdy neuhasnou, aby věčně marně sténal kvůli kapce vody, aby ho trápil nikdy neumírající červ, aby byl navždy vyloučen z nebe, aby byl věčně proklet Bohem?
Když apoštol Pavel stál v Aténách uprostřed areopagu, a měl tu před sebou mudrce, řečníky, advokáty, radní a jiné pány, a roznícen v Duchu, spustil: „Muži aténští, vidím, že jste v uctívání bohů velice horliví …“ atd. – ano, to byla práce. A když ho tam v Lystře pokládali za Boha a už vedli býky s věnci před bránu, aby mu obětovali, a on roztrhne svůj oděv a křičí: „Co to děláte? Vždyť i my jsme smrtelní lidé jako vy. Zvěstujeme vám, abyste se od těchto marných věcí obrátili k živému Bohu …“ atd. – ano, to byla také práce.
Toto zaslíbení se podle kontextu vztahuje na velmi souženého spravedlivého člověka: „Mnoho zla doléhá na spravedlivého, Hospodin ho však ze všeho vysvobodí.“ Může utrpět rány na kůži a na těle, ale žádná velká újma mu nebude způsobena. „Ani jedna kost mu nebude zlomena.“
