Minulé čtyři články jsme věnovali tomu, co nazývám vůbec nejlepším uctíváním - hlučné oslavě zaznamenané pro nás ve Zjevení 19,6-8. Chtěl jsem naslouchat věčnosti a hlasům lidí na druhé straně, protože jsem hluboce přesvědčen, že jejich pohled na život nám pomůže v oblastech, kde máme tendenci být slabí, zmatení a lehce pokušitelní.
Křesťanský život je neustálý boj proti silám temnoty a obětí je mnoho. Mnozí podlehnou hříchu. Další zanedbávají příležitosti, kdy mohou každý den trávit čas s Bohem, a postupně se tak nechají unést proudem. Postupně na sebe nasbírají nános světa, jako když se nám na autech během zimy, kdy se dají těžko mýt, nastřádají vrstvy špíny a soli. Netrvá dlouho a jsou od Pána velice daleko.
Starší by se měli spokojit s Božím zaopatřením. Možná to bude znamenat, že starší bude – jako apoštol Pavel – pracovat, aby uživil svou rodinu a ve zbylém čase sloužit Božímu stádu, ale rozhodně to nebude člověk, který je ovládaný touhou vlastnit nebo touhou hromadit. Ani alkohol ani peníze neovládají jeho život. Co ho tedy ovládá?
„Amen, amen, pravím tobě, že mluvíme o tom, co známe, a svědčíme o tom, co jsme viděli, ale vy naše svědectví nepřijímáte“ (Jan 3,11). Jak už jsem výše zdůraznil, byla to Kristova odpověď na to, co Nikodém řekl ve svém prvním výroku. „… víme, že jsi učitel, který přišel od Boha,“ prohlásil tento zástupce Sanhedrinu. V odpovědi náš Pán nyní říká: „…mluvíme, co víme, a svědčíme o tom, co jsme viděli…“
Učedníci se nejprve ptali na dobu zkázy chrámu, potom na znamení Kristova příchodu a na skonání věků. Odpovědi Ježíšovy obsahují mnoho tajemného, čemu bychom mohli jedině tehdy plně porozumět, kdyby se to předpověděné již skutečně stalo. Řekl svým učedníkům o některých věcech, které se vztahovaly na obležení Jeruzaléma, o jiných, které se týkaly jeho druhého příchodu a pak o těch, které budou předcházet „konci věků“.
„Měřicí provazce mi padly v kraji blaha, moje dědictví je velkolepé!“ (Ž 16,6)
Jsme doma společně zase jednou. Rozloučení s matkou bylo velmi bolestné. Každý rok jejího života nynějšího rozmnožuje její osamocenost a plní mne touhou, abych mohla ji poskytnouti přístřeší ve svém domě. Avšak přes takové úzkosti jak mám mnoho příčin býti šťastna! Malý náš Arnošt jest životem a duší v našem domě; zvuk jeho nožek cupajících vůkol a všecko jeho žvatlání jest nejsladší hudbou mému uchu, a jeho srdéčko jest plničké lásky a radosti, že ozařuje nás všecky jako sluneční paprsek.
Nabízím těchto deset pokušení, kterým kazatelé čelí ne jako veřejnou zpověď, ale jako pozvání k modlitbám za vašeho pastora. Nevím jistě, kterým z nich váš kazatel čelí, ale nepochybně bojuje alespoň s některými, ne-li s většinou z těchto deseti.
Služba je také válka. A jen válka vás může připravit na vřavu bitvy. Budete bojovat nebo utečete při střetu s hrozivými skutečnostmi služby? Jen přední linie křesťanské služby zvaná „místní sbor“ vám na tuto otázku dokáže odpovědět.
Minule jsem záměrně zvolil slovní spojení kultivace uctívání místo zahájení uctívání. Zahájení by znamenalo, že své uctívání potřebujeme začít nebo zahájit. Kultivace znamená, že naše uctívání již probíhá a je třeba ho obnovovat, renovovat a směrovat.
Božím původním záměrem bylo, aby člověk panoval nad zemí, ale tomuto záměru se do cesty postavil pád (2,5-8). Ježíš svým vtělením a smrtí za naše hříchy dobyl zpět to, co jsme pádem ztratili (2,9-10). Jako vůdce naší záchrany se Ježíš stal člověkem, aby nás přivedl k Bohu (2,11-15).
Správce si nemůže uzpůsobovat domácnost podle sebe a domácnost si nemůže uzpůsobovat správce podle toho, jak chce. Církev patří Bohu – a to je ten pravý důvod, proč dohlížitelé mají být mravně a duchovně způsobilí. O Boží děti a pravdu evangelia se nebudou starat neschopní a nedůvěryhodní správcové.
