Život, to je pro mě Kristus!
Thomas Watson
Pavel byl velkým obdivovatelem Krista. Netoužil znát nic jiného než Krista, a to Krista ukřižovaného.
Jako je život hříšného člověka tvořen hříchem, tak byl Pavlův život tvořen Kristem; byl plný Krista.
Tu noc se mu ukázal Hospodin a pravil: „Já jsem Bůh tvého otce Abrahama. Neboj se, jsem s tebou. Požehnám ti a rozmnožím tvé potomstvo kvůli Abrahamovi, svému služebníku.“ (Gn 26,24)
Bůh obnovuje svou smlouvu s Izákem. Kdyby Bůh neobnovil svou smlouvu s Izákem, nikdy bychom nemohli mluvit o Bohu Abrahama, Izáka a Jákoba. A i když obnovuje svou smlouvu na základě toho, co slíbil Abrahamovi, říká to Izákovi. Říká mu to po smrti Abrahama, říká to přímo jemu, mluví přímo s ním a jedná jenom s ním. Bůh nás už v knize Genesis, v podstatě od samotného začátku, učí, že je osobním Bohem. Bůh je Bohem, který jedná s konkrétním člověkem. Uzavírá svou smlouvu s konkrétní osobou, s konkrétním jedincem. Bůh není paušálním Bohem. Bůh nevyhlásil nějaký paušál, neudělal amnestii, jako to u nás dělá prezident, ale jedná naprosto konkrétně s jednotlivým člověkem. Bůh jedná s vámi a se mnou.
Pavel byl velkým obdivovatelem Krista. Netoužil znát nic jiného než Krista, a to Krista ukřižovaného.
Jako je život hříšného člověka tvořen hříchem, tak byl Pavlův život tvořen Kristem; byl plný Krista.
Naše slabosti bychom měli vnímat jako prostor pro Boží sílu. Možná bychom nikdy nepoznali, jak mocná milost je, kdybychom nezakusili slabost vlastní přirozenosti. Pán budiž požehnán za osten v těle a za satanova posla, když nás přivádějí k Boží síle.
V Bibli není nic, co by hovořilo o členství v církvi v moderním slova smyslu, jako je absolvování kurzů, potvrzení doktrinálního postoje církve a podepsání nějaké smlouvy. To však neznamená, že by církev nemohla mít nějaký postup, kterým se členové připojují k místnímu sboru. V mnoha denominacích se členství v církvi stalo jakousi tradiční nutností. Někteří jdou dokonce tak daleko, že tvrdí, že pravý křesťan by měl patřit do místní církve až poté, co prošel kurzy členství.
Když mluvím na konferencích ve světě o římském katolicismu a o tom, jaký vztah k němu mají mít evangelikálové, často se objevuje otázka: „A co společná modlitba? Mohou se nebo měli by se evangelikálové modlit společně s římskými katolíky?“ Dovolte mi, abych vám nabídl svá pravidla, jak se s touto otázkou vypořádat.
(Představitelé dvaceti křesťanských vyznání, včetně generálního tajemníka Světové evangelikální aliance Thomase Schirrmachera, se modlí s papežem Františkem na Svatopetrském náměstí (Vatikán) během ekumenické modlitební vigilie 30. září 2023. / Foto: Facebook Gathering Together.)
Jednou z největších výzev, kterým čelí každý pastor, je odvaha zůstat věrný svému přesvědčení. To platí zejména tehdy, když se toto přesvědčení, ačkoli je hluboce a jasně zakořeněné v Písmu, rozchází s obecným míněním nebo převládajícími přáními vlivných členů církve. Jsem si jistý, že nejsem jediný pastor, kterému vedoucí církve vyhrožovali „vyhazovem“, pokud jsem trval na tom, že budu učit a kázat podle jasného významu některých pasáží Písma. Ještě častější je nenápadný nátlak, který pastoři často pociťují, aby v zájmu klidu ustoupili ze svého přesvědčení.
Jak by měli křesťané reagovat na hnutí „woke“ (toto slovo používám spíše jako volné označení kulturního vyjádření „kritické rasové teorie“ a tzv. „kulturního marxismu“)? Tento relativně nový způsob myšlení zaplavuje společnost a je hrozbou nejen pro sekulární kulturu zrozenou osvícenstvím, ale i pro církev.