Rozsah milosti (Tt 2,11)
Dvě věci v samotném textu velmi jasně vymezují rozsah Boží milosti. Zjevení milosti a účinek milosti dobře ukazují, komu je milost dána. Všem, kterým je zjevena Boží milost, přináší tato milost spásu.
Avšak proti pronárodu, jemuž budou otročit, povedu při. Potom odejdou s velkým jměním. (Gn 15,14)
Bůh chce, abychom jednali podle toho, co je zjevné. To je také nejdůležitější princip našeho čtení a studia Božího slova. Co je zjevné a jasné, podle toho se máme zachovat, to máme dělat. To ostatní nám Bůh zjeví ve svém čase. Abraham se nedozvěděl nic o zemi, v níž budou trpět jeho potomci. Nevěděl, že to bude Egypt. Nedozvěděl se nic o Božím trestu, který kvůli zotročení Izraele dopadne na egyptský národ, o deseti ranách, které dopadnou na egyptský lid se zničující silou a destruktivní mocí. Ale na druhé straně by bylo s podivem, kdyby slova „odejdou s velikým jměním“ nepřipomněla Abrahamovi jeho vlastní zkušenost z Egypta. Tomu, kdo hledá, se Bůh dává poznat.
Dvě věci v samotném textu velmi jasně vymezují rozsah Boží milosti. Zjevení milosti a účinek milosti dobře ukazují, komu je milost dána. Všem, kterým je zjevena Boží milost, přináší tato milost spásu.
Je obrovský rozdíl mezi tím, když člověk zná obsah verše svatého Písma a když chápe jeho smysl. Naše doba je poznamenaná pracovní nekázní a mentální leností. Lidé nedokážou práci vystát a zajímá je jen, jak rychle lze mít ten a ten úkol z krku, namísto toho, abychom se ptali, jak dobře ho lze vykonat.
Ptám se, zda se modlíš, protože modlitba je skutkem víry, z něhož plyne veliké povzbuzení.
Z Boží strany je všechno připraveno tak, aby modlitba byla co nejjednodušší, a stačí, aby se o ni lidé pokusili. Na jeho straně je všechno hotovo. Každé námitce předešel. O každou těžkost se postaral předem. Pokřivená místa narovnal a hrubá místa vyhladil. Člověk, který se nemodlí, nemá žádnou výmluvu.
Pohleď na epitaf všech těch požehnaných svatých, kteří zesnuli před příchodem našeho Pána. Nezáleží na tom, jak zemřeli, ale je na jediném, co mají společné, a co obsahuje ten nápis na jejich hrobu: „Ve víře zemřeli ti všichni“ (Žd 11,13). Ve víře žili. V ní nacházeli útěchu i radu, víra byla jejich motivací a podepírala je. V téže duchovní milosti zemřeli a završili svůj život lahodnou písní, kterou již dříve tak dlouho zpívali. Když umírali, nespoléhali na své tělo ani své vlastní úspěchy.
Náš text mluví o Kristově tělu, mluví o jednotě Kristova těla, o jednotě místní církve. Mluví o tom, že všechno, čím jsme, všechno, co máme, všechno, čím nás Kristus obdaroval a co z nás Kristus udělal – bez ohledu na to, čím jsme dříve byli – slouží a musí sloužit k budování a k růstu Kristova těla. Byli jsme spaseni jako jednotlivci, ale byli zachráněni pro společenství – společenství s Bohem i společenství s lidmi.
Náš věroučný základ uvádí: ‚Věříme, že Písmo svaté, jak bylo původně předáno, je inspirované Bohem a naprosto důvěryhodné, a jde o svrchovanou autoritu ve všech záležitostech víry i chování.‘ Toto vyjádření dnes již nestačí; musíme je rozvinout.