Společně s Davidem voláme k Bohu s prosbou, aby sestoupil, aby naklonil nebesa, přišel a vyvedl svůj lid z tohoto údolí stínu smrti. Už jednou Pán naklonil nebesa a sestoupil – stal se člověkem a v lidském těle podstoupil smrt kvůli nám. Vzal na sebe hříchy svého lidu a otevřel nám cestu spásy. Díky jeho oběti máme otevřený přístup k Otce v nebesích, díky jeho kříži zůstalo nebe nakloněné a my můžeme přicházet až před Boží tvář.
Je naší moudrostí i nutností neustále prosit Boha, aby posiloval to, co v nás učinil. Často zapomínáme, že autor naší víry musí být také jejím uchovatelem. Lampa, která hořela v chrámu, nesměla nikdy zhasnout, ale musela být denně doplňována čerstvým olejem. Stejně tak naše víra může žít jen tehdy, je-li udržována olejem milosti, a ten můžeme získat jen od samotného Boha.
Když jsem byl požádán, abych napsal další článek pro Evangelical Times, netrvalo dlouho a věděl jsem, o čem chci psát: Chtěl bych na několika příkladech ukázat, jaká je situace v Německu v otázce LGBT. Protože to je téma, ve kterém jsme my křesťané v současné době pod největším tlakem, a to nejen v Německu, ale v celém západním světě. A já bych rád ukázal, jak se s touto problematikou jako sbor ve Frankfurtu vyrovnáváme, a tím snad některé povzbudil.
Chtěl bych si, prosím, koupit Boha,
asi tak za tři dolary.
Nechci ho příliš moc,
aby to nevybuchlo v mé duši,
ani mě to nebudilo ze spaní,
Dnešní den, 17. listopad, je dnem boje za svobodu a demokracii. To je dobrá příležitost připomenout si svobodu, kterou nám vydobyl Pán Ježíš Kristus. Díky jeho oběti jsme byli vysvobozeni z otroctví hříchu a nespravedlnosti, z moci ďábla a žádostí těla, z prokletí zákona, z modloslužby a otročení bezmocným a ubohým mocnostem. Měli bychom si připomínat, že Pán Ježíš zvítězil jednou provždy, že dokonal své dílo a uvedl nás do svobody Božích dětí. Ale život v této svobodě není něčím samozřejmým nebo automatickým. Dokud budeme v těle, které je propadlé hříchu, budeme muset stát pevně a nenechat na sebe znovu vložit otrocké jho (Ga 5,1). A totéž platí i o té politické a společenské svobodě, kterou máme. Také to stojí za to, abychom si připomínali a abychom nad tím přemýšleli z perspektivy Božího slova.
Jaký druh moudrosti způsobuje hoře? Jaké vědění zvětšuje bolest? Možná to znamená poznání světa, jeho ničemnosti, marnosti, nesmyslnosti, nejistoty – poznání, že všechno jeho pozlátko je prázdné a všechna jeho potěšení pomíjivá. To způsobuje zármutek těm, kdo tuto marnost vidí. Boží lid nad tím pláče. A světáci, často znechucení sami sebou i vším kolem, jsou naplněni hořkým zklamáním a nemají nic, co by tento jejich pocit posvětilo.
Jsme jeho služebníci vykoupení jeho krví a přísahající věrnou oddanost. Můžeme se tedy zcela konzistentně zaplétat do zábav a radovánek světa, který je i dnes stejného ducha, jako když Ježíše vyhnal ze svého tábora a ukřižoval? Vždyť to vypadá ošklivě, když se věrní vojáci bratříčkují se vzbouřenci. Jsme jeho údy, kost z jeho kostí, tělo z jeho těla, které živí a o které pečuje.
Pavel byl velkým obdivovatelem Krista. Netoužil znát nic jiného než Krista, a to Krista ukřižovaného.
Jako je život hříšného člověka tvořen hříchem, tak byl Pavlův život tvořen Kristem; byl plný Krista.
Naše slabosti bychom měli vnímat jako prostor pro Boží sílu. Možná bychom nikdy nepoznali, jak mocná milost je, kdybychom nezakusili slabost vlastní přirozenosti. Pán budiž požehnán za osten v těle a za satanova posla, když nás přivádějí k Boží síle.
V Bibli není nic, co by hovořilo o členství v církvi v moderním slova smyslu, jako je absolvování kurzů, potvrzení doktrinálního postoje církve a podepsání nějaké smlouvy. To však neznamená, že by církev nemohla mít nějaký postup, kterým se členové připojují k místnímu sboru. V mnoha denominacích se členství v církvi stalo jakousi tradiční nutností. Někteří jdou dokonce tak daleko, že tvrdí, že pravý křesťan by měl patřit do místní církve až poté, co prošel kurzy členství.
Když mluvím na konferencích ve světě o římském katolicismu a o tom, jaký vztah k němu mají mít evangelikálové, často se objevuje otázka: „A co společná modlitba? Mohou se nebo měli by se evangelikálové modlit společně s římskými katolíky?“ Dovolte mi, abych vám nabídl svá pravidla, jak se s touto otázkou vypořádat.
(Představitelé dvaceti křesťanských vyznání, včetně generálního tajemníka Světové evangelikální aliance Thomase Schirrmachera, se modlí s papežem Františkem na Svatopetrském náměstí (Vatikán) během ekumenické modlitební vigilie 30. září 2023. / Foto: Facebook Gathering Together.)
Jednou z největších výzev, kterým čelí každý pastor, je odvaha zůstat věrný svému přesvědčení. To platí zejména tehdy, když se toto přesvědčení, ačkoli je hluboce a jasně zakořeněné v Písmu, rozchází s obecným míněním nebo převládajícími přáními vlivných členů církve. Jsem si jistý, že nejsem jediný pastor, kterému vedoucí církve vyhrožovali „vyhazovem“, pokud jsem trval na tom, že budu učit a kázat podle jasného významu některých pasáží Písma. Ještě častější je nenápadný nátlak, který pastoři často pociťují, aby v zájmu klidu ustoupili ze svého přesvědčení.
